Musím si to přiznat. Jsem Češka jak poleno. Naprosto sem zapadám.
Pokud jste četli můj článek Mužské vzory, dojde vám hned, o čem mluvím.
Také neoplývám svaly a mistrně nezacházím zbraní. A také bojuji s tužkou v ruce.
A také se hrdě hlásím k národu Švejků, kteří nade vše milují humor.
Máme největšího z Čechů, Járu Cimrmana, a to hovoří za vše. S humorem se nám lépe žije. Líp ty průšvihy prostě vydýcháváme.
Proto dnes vybírám příspěvek se sarkastickým úsměvem na tváři, plný břitkého humoru nad věcmi, které fakt k smíchu nejsou. Ale dávají nám sílu přežít.
Klidně můžete psát komentáře. Mě asi nejvíc sejmula devítka 🙂
Odkaz Desatero největších slunečních imigračních kameňáků
Je úplně jedno, zda souhlasíte se vším nebo s něčím, nebo i s ničím. Na to máte právo.
Ze všeho nejdůležitější je to, zda vám alespoň jeden bod vyvolal úsměv na tváři.
Nezapomínejme na to, že jsme Češi. Na svůj humor. Na své kořeny.
Nenechme se obalamutit žvásty Evropské unie a nedejme si vzít svou národní hrdost. Budujme naše vlastní tradice a nedejme jim zapomenout.
Vykašleme se na podsouvané názory zvenčí.
Bez kořenů jsme vykořenění. To je holý fakt.
Už tak se sami dost těžce hledáme a snažíme se zapadnout do vlastní země.
Po polistopadové pumelenici a obratu o tisíc stupňů všemi směry jsme tu pořád my, generace, které netuší, která bije.
Co vše se změnilo a jak.
Co platí a co ne.
Co hrozí a nehrozí.
Kdo tahá za nitky a kdo tomu v těch Čechách vlastně velí.
Nesmělé pípnutí zdravého rozumu:
Velí tady tomu vůbec někdo?
