Počítačové hry neznají mezí. Nejenže jsou plné násilí, agrese a smrti. Posunují se na další level. Žebrat na Můstku půjde už i z pohodlí domova. Staňte se virtuálním bezdomovcem.
Ať si říká, kdo chce, co chce, násilí v počítačových hrách na nás podvědomě působí. Tedy na ty, co je hrají. Já v životě nahrála ani jednu. Možná, že v jistém smyslu mohou být i přínosem, možná mohou rozvíjet jisté dovednosti jako třeba logiku. Možná jsou i cestou ke znalosti angličtiny. Jen ta agresivita v nich je nějak přehnaná.
Stejně nevhodné se mi zdají stovky kriminálek, které jsou v televizi i přes den. Stejně jako reklamy na erekci před desátou hodinou. Všude plno nahoty a sexu i otřesného násilí. Bereme dětem dětství a to je zločin. Nejsem puritán, jen si myslím, že něco prostě není nutné a všeho moc škodí.
Také jsem přesvědčená o tom, že díky všemu tomu svinstvu neznáme hranice. Jsme k sobě hnusní, neurvalí, arogantní, netolerantní a podlí. Jsme také otupělí k agresi, ke zločinu, k bídě, k lidským osudům. Nectíme partnerství, sexu je všude tolik, že už ani nevíme, jak má vypadat partnerská intimita a to, co normálně lidi sbližuje.
Když někdo padne na ulici, automaticky předpokládáme, že to je ožrala a raději jej překročíme, než abychom pomohli. Jsme nevšímaví k lidské bídě a bolesti. Připadá nám to paradoxně normální. Nyní máme další level virtuální hry. Staňte se bezdomovcem.
Zahrajte si na bezdomovce. PC hra HOBO Tough Life vám umožňuje třeba tohle: ,,Smrdíš jako prase!, řekne vám náhodný kolemjdoucí. Můžete se zde třeba hrabat v popelnici a pak smrdět. Úkolem je přežít v nepřejícím velkoměstě. Nelze ignorovat příběhy, jinak se vám zle povede. Budete shánět jídlo, teplé oblečení, budete se muset poprat s přicházející zimou a nezájmem lidí.
Zdá se mi to přes čáru. Opět to zvýší naší otrlost. Nezájem, ignoraci, zvrhlost, úpadek. Myslím, že na tu virtuální realitu a počítače jednou vychcípáme. Je to cesta do záhuby. Čumíme do monitorů s ochablými svaly a bledou tváří, místo toho, abychom vyběhli na slunce a začali komunikovat.
Ano, je pár nadšenců, co ještě vyrazí radši na brusle, ale technikou jsme postižení, ovlivnění a zahlcení určitě všichni. Pořád si myslím, že bychom se nad sebou měli zamyslet. To, co pokládáme za normální v drtivé případě normální absolutně není. Slušnost, ohleduplnost a vstřícnost už zřejmě nikoho nezajímá.
Co kdyby někdo pro změnu vymyslel hru o slušném chování? O tom, že po schodech či po přechodu se chodí vpravo. Že se nejprve vychází z místností a pak vchází. Že se pouští starší lidi sednout a pomáhá se jim s nákupem. Že se nepřivírají do dveří tramvají. Že se pomáhá maminkám s kočárky. Že se do háje máme k sobě slušně chovat? Asi by ji nikdo nehrál… I to se mi zdá víc jak smutné.
Kdybych třeba já nebo moji vrstevníci v mládí nepozdravili, když vejdeme do obchodu, dostali bychom takovou po čuni, že bychom druhou schytali o futra. A dobře si to pamatujeme. Zdravíme. Vypadáme možná v dnešní anonymní době nepatřičně, ale zdravíme. Vážně je normálnější vzájemně se ignorovat? To je cesta vpřed? Mě to připadá jako úpadek.
Naše mladá generace, která se přece takto nevychovává, nezdraví mnohdy ani profesory, kteří je učí… Přidáme-li k ,,demokratické výchově“ brutální PC hry a program v TV, musí nám být přece jasné, že je čas začít používat mozky a dělat něco jinak. Protože pokud to neuděláme, domov důchodců bude ještě zlatá volba, spíše třeba skončíme pod mostem a naše děti nám budou říkat: ,,Smrdíš jako prase“.
odkaz: HOBO Tough Life
