Srovnání priorit

Srovnání priorit

Zaráží mě, co naší politické scéně připadá jako priorita. Mám pocit, že by si měli srovnat priority. To jaký se dělal humbuk kolem protikuřáckého zákona, vůbec nechápu.

Prostě nechte vyčleněný prostor pro kuřáky a hotovo. Pokud se prodává tabák a cigarety legálně a hodně se na nich vydělává, nehrajte si na obránce zdraví milá vládo. Je to pokrytecké. Navíc chápu, že cigaretový průmysl a obchod živí spoustu lidí.

Proč vláda a koalice neřeší raději podstatné věci?

Napsáno pro Svobodný blog – celý článek – Pokračovat ve čtení

Nákupy sedm dní v roce ve velkých obchodech. Nechte to na nich. Ať si klidně lidé v práci spí a stráví tam celý život, když nevidí, jak jim ubíhá čas. Další stranou této mince je vykořisťování zaměstnanců, nelidské podmínky a minimální mzda. To ale zákazem prodeje v určitý den vláda nevyřeší.

Pokud si totiž neuvědomíme, že to, co nechceme, aby jiní činili nám, nemáme činit my jim, nepomohou ani zákony, ani zákazy a ani odbory. Lidskou ignoranci, ziskuchtivost a vykořisťování vyřeší pouze ,,lidskost.“ A pokud chybí, nedá se nic dělat.

priority2

Každý nový zákon a rozhodnutí, které předvádí naše vláda je sice krokem vpřed, ale i dvěma kroky vzad. Tak třeba podpora podnikatelů a slavné EET, spousta byrokracie, papírování, regulace jim hází klacky pod nohy. Podnikatelé potřebují zjednodušení systému, a to i výběru daní a plateb. Dnes pro samé papírování nemají čas pracovat. Výběr sociálního i zdravotního pojištění a daně by se mohl sjednotit pod jednotný paušál. Pokud se lidé nebudou muset obávat složitého systému, rádi odevzdají platbu.

Prezident Hospodářské komory ČR Vladimír Dlouhý promluvil v pátečních Dvaceti minutách Radiožurnálu Českého rozhlasu a jeho názory jsou hodně podobné.

Vládo, řeš zásadní problémy, vyzval ministry prezident Dlouhý

priority2

Co se děje kolem – Francie

 

Co kdybychom se raději starali o naši bezpečnost? O to, abychom uživili vlastní národ? To, že byla založena EU, svědčí o tom, že státy, které tam vstoupili, jsou na dně. Tonoucí se stébla chytá. Jen my jsme si mysleli, že okolní státy jsou na tom lépe a že si tím pomůžeme.

,,O Ou… padadam pam… game over…“

Tak třeba Francouzská vláda sáhla do svých ropných rezerv, probíhají zde stávky odborů, vzpírající se liberalizaci pracovního práva.

,,Natalie Nougayrede v textu pro server britského deníku The Guardian tvrdí, že tím vlastně hubí svou ekonomiku. Socialistické výhody jsou hezká věc, ale nesmějí zemi bránit tomu, aby zvládla přizpůsobit se požadavkům globalizace“

Je to podobné jako v Británii, kdy se  premiérka Margaret Thatcherová před 30 lety tvrdě postavila odborářům a prosadila změny v britské ekonomice. Ve Francii je spousta levicových výhod, ty ale nesmějí blokovat rozvoj ekonomiky a to zřejmě dělají.

Levicový francouzský prezident Francois Hollande chce prosadit liberalizaci pracovního trhu. U jeho vlastních poslanců to neprošlo, snaží se parlament obejít a liberalizovat pracovní trh vládním nařízením.

„Protesty proti nové úpravě pracovního práva vedly k tomu, že odboráři začali blokovat rafinérie a jaderné elektrárny. Vláda musela sáhnout do strategických zásob ropy. Policie použila proti demonstrantům slzný plyn a zadržela 77 osob,“ dodává Nougayrède.

EU má obavu, že chaos by se mohl dostat přes Britský kanál a ovlivnit hlasování o vystoupení ostrovního království z EU.

Šéfka Národní fronty Marine Le Penová toho využívá a ostře se staví proti EU. Má popularitu u mladých Francouzů.

  • 46 % lidí do 24 let je bez práce
  • nekvalifikovaní pracovníci, ale i mladí vzdělaní lidé

„Francie prostě reformu pracovního trhu potřebuje, a pokud tomu mladí lidé spolu s odboráři brání, jsou sami proti sobě. Máslo na hlavě má i samotný prezident Hollande, který promrhal první dva roky svého prezidentství, neprosadil potřebné reformy a teď se to snaží dohnat. Je však znám jako váhavý politik, takže zbytek EU napjatě čeká, jak to ve Francii dopadne.“

Francie je prý na pokraji zhroucení. Přečtěte si více o zemi, kde odborář je pán

priority

Kdo má na to koule

 

Politici mají jednotný názor a to sluníčkový. O politickém islámu a životním islámském stylu neví z hola nic a ženou nás ve své naivitě do záhuby.

Jediný, kdo má odvahu se veřejně zakousnout do sousta je šéf SPD Tomio Okamura, který vyzval premiéra Bohuslava Sobotku, aby se zastal „lidí pronásledovaných za jiné názory“. Otevřeně se ve svém proslovu postavil za advokátku Kláru Samkovou a jejího v projevu v Poslanecké sněmovně. „Ukázkou občanské odvahy není kejhání v bezpečí mainstreemového stáda, ale schopnost postavit se i za nepříjemnou pravdou nebo se zastat nepopulárního člověka,“ uvedl v interpelaci Okamura.

Možná bychom se mohli před volbami zamyslet, zda chceme mít ve vládě pana Babiše, kterému už teď patří ,,půl republiky“ a s novou získanou mocí si nás za chvilku koupí všechny, řízeně likviduje malé české podnikatele a propaguje velké korporátní molochy, které nemají české vlastníky.

Nebo pana Sobotku, který je kam vítr tam plášť a tvrdě se drží na svém postu, ať se děje co se děje. Nebo řadu dalších, jenž se nestaví za vlastní lid, a dávají nám najevo, jak jsme jim ukradení.

Nebo někoho, kdo se nebojí říct svůj vlastní názor, i když je jiný než názor politiků držících se svých koryt a nebojí se zastat jiných.

Celá řada poslanců a také turecký velvyslanec v Praze Ahmet Bigali nemohou slova Samkové rozdýchat.

Já zas těžce rozdýchávám, jakým směrem vedou politici naši zemi a jak naivně se staví třeba k uprchlické krizi.

Jeho znění výzvy i video najdete zde:

VIDEO, které vám možná uniklo. Tomio Okamura napadl Sobotku kvůli útoku Turků na Samkovou

https://www.facebook.com/tomio.cz/videos/1233821683295311/

Dekadence a pád

Historie se opakuje. Pořád je to stejné. V jednom okamžiku vždy nastává dekadence, úpadek a pád. Myslím, že jsme mezi druhou a třetí fází. Je to na spadnutí a pak už to jde velice rychle.

Popřeli jsme sami sebe. Úplně jsme si přestali vážit všech podstatných věcí. Místo hodnoty jako je zdraví a život samotný, se neustále dobrovolně ničíme:

·         Nezdravým jídlem

·         Přehnanou zátěží

·         Stresem a nervozitou

·         Léky, které jen tlumí příznaky, ale neuzdravují příčinu nemocí

·         Honbou za technologickými výstřelky, které nejsou totálně potřebné k životu

·         Nevážíme si vlastního zdraví

·         Místo jedinečnosti hledáme dokonalost a myslíme si, že třeba plastickou operací ji docílíme

·         Na úkor pohodlí plundrujeme přírodní zdroje

·         Znečišťujeme a ničíme planetu

·         Přihlížíme k tomu, jak vymírají živočišné druhy, kácíme, vypalujeme…

·         Lžeme si do vlastní kapsy a myslíme si, že nám to projde

·         Nevíme co je etika a morální zásady

·         Chováme se k sobě neurvale a bezohledně

·         Plýtváme, v našich domovech i supermarketech, spoustu jídla rveme do kontejnerů

·         Ve zdánlivé snaze pomáhat druhým ničíme sami sebe, svoje země

·         Necháme si obsazovat a brát své vlasti, které jsme pracně vybudovali…

Ucho už se utrhlo. Džbán upadl na zem, střepy se rozlétly do všech stran a nelze je slepit. Poslední kapky vody vsakují do země.

Proces je rozjetý, nelze to zastavit, pouze ztlumit.

Používáme spoustu prázdných frází, s lidskostí to nemá ale nic společného.

Dali jsme přehnaný důraz na jedince.

Sám ale člověk nepřežije.

Vidíme ,,sebe“ a ,,ty druhé“. Nevidíme ,,nás“.

To je obrovský rozdíl. Nedýcháme jeden pro druhého. Společně.

Přežít se dá jen v rámci tlupy. Za dodržování pravidel, které však neodporují zdravému rozumu.

New Age

Tím se nyní oháníme. Spoustou knih plných pozitivního myšlení. Každá se něčím liší a každá hlásá, že právě v ní je napsána pravda. Je to ale zřejmě námi nepřesně pochopeno. V podstatě jsme tvůrci svého života, nikdo za nás náš život nezmění. Zapomínáme ale na vlivy zvenčí.

Na to, že tu nejsme sami. Na to, že i ti druzí jsou zde. Ti druzí chtějí také měnit svůj život a být jeho tvůrci. Fungujeme jako celek. Přesněji měli bychom fungovat jako celek.

Berme si příklad z mravenců, ti fungují jako živý organismus. Měli bychom vnímat ty druhé, budovat soudržnost vlastního kmene a rozvíjet ji. Být tolerantní, ohleduplní a pomáhat si. Objevit vlastenectví. Být hrdí a odhodlaní.

Historie tvoří budoucnost. V okamžiku teď nastává naše budoucnost. Nespoléhat jenom na to, že máme osud ve svých rukou, ale být jeho součástí. Nebrat jej ani jako daný a nezměnitelný. Vnímat všechny události a rozvíjet je. Prožívat a cítit.

Málo si své existence vážíme. Chybí nám pokora. Nectíme jeden druhého. Neuctíváme matku zemi, která nás živí. Příliš jsme se odklonili. Od přírody a od sebe samotných. Od lidskosti.

Nejsme ani pánové tvorstva ani neporazitelní. Planeta si to s námi vyřídí kdykoliv si vzpomene. Nebo přijde třeba meteorit z vesmíru. Hrajeme si na to, kdo je silnější. Nevážíme si toho, co je nejcennější. Života. Mohl by nastat den, kdy tu nebudeme.

Život samotný se asi o sebe postará. Už tolikrát přišla katastrofa a opět se dokázal život uchovat a znovu probudit. Přes doby ledové i vyhynuté dinosaury. Přes důkazy o dávných vyspělých civilizacích, jejichž technologie nechápeme, tak o nich raději moc nemluvíme. Už to tu bylo.

Až na dno

Půjdeme až na dno. Nic nás nezastaví. Už si jen musíme uvědomit, zda u toho chceme být a za jakých podmínek. A pak to alespoň začít mírnit. Obnovovat vztahy a budovat rodiny. Žít přítomným okamžikem. Ale nechtít urvat co se dá, ale užít si to v čistotě a dokonalosti přirozeného života. Budujme si komunity a vztahy, na kterých se dá stavět. Budeme to potřebovat.

Dolů to jde zatraceně rychle. Může to být dřív, než si myslíme. Ale netřeba panikařit. Jen se opakuje přirozený koloběh života. Historie se opakuje. Pořád je to život ve své kráse, síle a dokonalosti. Přechytračit to ale neumíme. Na to nemáme. Tohle neumíme udělat jinak ani líp.


Svobodný blog

Přiznání chyby, neznamená slabost

Pleteme si pojmy. Přiznání chyby neznamená slabost.

Je to známka velikosti, zdravého charakteru a sebevědomí, známka lidskosti a obdivuhodný počin. Fantastická vlastnost, téměř na vymření. Pokud ji máte, střežte si ji jako oko v hlavě. Pokud jste na vysokém postu a tuhle ctnost jste neztratili, bylo by mi ctí vás poznat.

Dovedeme-li se z chyby poučit a získat zkušenost, a v příštích dnech života ji neopakovat, jsme navíc hrdinové a stáváme se vítězi. A je úplně jedno o co se právě jedná a jak je to vítězství velké, stejně vždy záleží na osobním významu. Tedy jaký to má význam pro vás samotné.

V poslední době se to ale nenosí. Chyby nepřiznáváme, bereme je jako vlastní selhání, i okolí je tak vidí. Berou je tak naši nadřízení a jsme za to náležitě potrestáni. Opovržením, odejmutím osobního ohodnocení, anebo třeba ztrátou zaměstnání.

Pokrytectví nejhrubšího zrna.

Lidskost

Vytratila se nám lidskost. To, co dělá člověka člověkem.

Nikdo není neomylný, jsme lidé, chybovat je lidské a z chyb se učíme. Děláme je úplně všichni. Jen na těch druhých je víc vidíme.

A s narůstajícími posty směrem nahoru se stáváme neomylnými a tváříme se, že je neděláme. Hojíme si vlastní mindráky na těch dole.

Opět tomu nerozumím. Tak ať tedy dělají práci neomylné stroje a my lidé pak můžeme bez práce postupně umírat hlady. Má to logiku?

Totéž platí v přátelských vtazích, které snad už vymřely. Těm druhým netolerujeme chyby a nedostatky. Musí se to vždy hodit jen nám. Cokoliv. Roste nám sobeckost a pak pocit ublížení a křivdy. Máme pocit, že vše je proti nám. A pak se divíme, že ten život není k žití, že nedává smysl.

Nechali jsme se ovládnout důrazem na výkon a prapodivným vnímáním světa.

Návrat

Lékem je návrat. Nejlépe do dětství. Kdy jsme ještě chápali základní věci. Dělení se o jablko, omluvu za svůj omyl a následující láskyplné usmiřující objetí, pocit lásky a přátelství. Jednoduchost vnímání naprosto čistě.  Neměli jsme žádný pocit selhání, když jsme se učili chodit a tisíckrát jsme při tom spadli na zadek.

Dívejme se zpět. Na vlastní chyby. Dívejme se, co nám přinesly a kam nás posunuly.

Kým bychom byli, kdybychom vše udělali napoprvé dobře?

A je to vůbec možné?

Důležité je, čím jsme. Právě díky chybám, díky poučení, díky posunu, díky zkušenosti. Díky tomu, že jsme si je dokázali přiznat.

Neumíme-li si přiznat svoje chyby, chybí nám lidskost a ochuzujeme se o ty nejdůležitější a nejhodnotnější věci jako je důvěra, přátelství, obdiv a respekt.

Přiznání chyby neznamená slabost.

Je to vítězství nad sebou samými.

A svět patří vítězům.


Svobodný blog