Co my vlastně víme?

kosmonaut

Zamýšlíte se někdy nad tím, jak moc jme ovlivnění tím, co nám jiní řeknou? Tím, co se na nás hrne ze všech médií a co vůbec nemusí být pravda?

Nad tím, že je až moc nepravděpodobné, že bychom v tak obrovském vesmíru byli sami?

Nemůžeme si být jistí ani tím, co se děje zde na Zemi. Kdo tahá za nitky a jaký nám podsune názor tak fantasticky podprahově a v tak masovém měřítku, že mu uvěříme, aniž bychom si uvědomili, že to může být úplně jinak?

A už se vám někdy stalo, že jste se nad nějakou ,,pravdou“ zamysleli a nedávala vám smysl? Stokrát opakovaná lež se stává pravdou. A to vede k zamyšlení, co my vlastně víme?

Vědců z NASA už promlouvalo hodně, objevují se další a další, kteří občas nějakou informaci pustí. Další vědec NASA tvrdí: „Někdo jiný je již na Měsíci“

Napsáno pro Svobodný blog – celý článek – Pokračovat ve čtení

Náš svět je velmi podivný. To jak nás média ovládají je opravdu na pováženou. To, že nám instituce podobné těm z NASA neříkají vše je jasné a to, že nám neříkají pravdu je jasné dvojnásob. Možná k tomu mají pádný důvod. Možná je to ten, že takto v rukou drží moc. Možná i ten, že by vznikla panika. Že nám už napovídali tolik nesmyslů, že vyjít z pravdou ven, by nás ve většině porazilo.

,,Freedom of Information Act (FOIA), je federální zákon o svobodě informací, který umožňuje úplné nebo částečné zpřístupnění dosud nezveřejněných informací a dokumentů řízených vládou Spojených států.“

Záminka pod rouškou „národní bezpečnosti“ je perfektní výmluvou, která vypadá naprosto věrohodně. Perfektní prostředek, jak udržet informace před zraky lidí.

Díky odhalením WikiLeaks a Edwarda Snowdena, se problém stal naprosto bezedným. Například skutečnost, že vláda Spojených států každoročně klasifikuje tak 500 miliónů stran dokumentů. To je docela velké číslo, nemyslíte?

měsíc

Měsíc

Několik zaměstnanců NASA už vyjevilo na veřejnosti řadu šokujících tvrzení, některé i o Měsíci. George Leonard, vědec fotografický analytik působící v NASA, získal oficiální fotografie NASA, získané misí Apollo, které byly nafoceny právě na Měsíci. Publikoval je ve své knize s názvem „Někdo jiný je na Měsíci“.

Bohužel jsou fotografie velmi malé, ale i tak ukazují detaily jejich původních originálů. V knize jsou publikovány i identifikační kódy fotografií, kvůli potvrzení původu. Bohužel to asi nestačí k tvrzení, že jsou opravdu skutečné.

Jeho tvrzení o skutečnostech, které byly na Měsíci zjištěny, ruku v ruce s jeho ověřeným pověřením NASA jsou fascinující.

„Dámy a pánové, moje vláda a NASA, o které mnozí z nás ve Spojených státech říkají, že nikdy na nic neposkytne přímou odpověď, přistoupila k vymazání 40 cívek filmu z programu Apollo- let na Měsíc, let kolem Měsíce, přistání na Měsíci a astronauty na Měsíci. Jsou vymazány, prokristapána, 40 cívek filmů z těchto událostí. Teď hovoříme o několika tisících jednotlivých snímků, které byly pořízeny, a takzvané orgány došly k závěru, že veřejnost nemá právo je vidět. Oh, snímky byly „narušující,“ „společensky nepřijatelné,“ „politicky nepřijatelné.“ Opravdu jsem byl vzteklý. Jsem vysloužilý Command Sergeant Major. Nikdy jsem se s tím nesmířil.“

Citace patří muži jménem Bob Dean, a slova zazněla na konferenci v Evropě. Bob Dean je vysloužilý americký armádní Command Sergeant Major. Mimo jiné sloužil u Nejvyššího velitelství spojeneckých sil v Evropě – SHAPE. Zde působil jako zpravodajský analytik NATO.

Ruská vláda v nedávném čase vyzvala k mezinárodnímu vyšetřování amerického přistání na Měsíci.

Učinila tak v reakci právě na zmizení filmového materiálu z původního přistání na Měsíci v roce 1969.

Ruská vláda odkazuje na 400 kilogramů lunární horniny, která byla získána během několika misí v letech 1969 a 1972.

George Leopard tehdy přišel s argumentem, že NASA již věděla o mimozemské aktivitě na Měsíci. Snažila se však skrýt tuto informaci před širokou veřejností.

„Čtěte knihy, čtěte folklór, začněte chápat, co se skutečně stalo, protože není pochyb o tom, že jsme navštěvováni… Vesmír, ve kterém žijeme, je mnohem krásnější, vzrušující, komplexní a dalekosáhlejší, než jsme byli někdy schopni poznat až do tohoto okamžiku. Lidstvo je již dlouhou dobu zvědavé, zda jsme ve vesmíru sami. Ale jen v naší době máme skutečné důkazy. Ne, nejsme sami.“- Dr. Edgar Mitchell, Scd, NASA astronaut, šestý muž chodící po Měsíci.

Plazmový vědec Dr. John Brandenburg potvrdil jeho slova. Působil jako zástupce vedoucího mise Clementine na Měsíc. Ta byla mimo jiné i součástí společného kosmického projektu organizace Ballistic Missile Defence Organization – BMDO a NASA.

Díky této misi byla objevena voda na pólech Měsíce a to již v roce 1994.

„Byla to (Mise Clementine) a fotografická průzkumová mise, která měla v podstatě zkontrolovat, zda někdo buduje na Měsíci základny, o kterých jsme nevěděli. Rozšiřovali je?“

„Ze všech snímků, které jsem viděl z Měsíce, které ukazují možné stavby a struktury, nejpůsobivější je fotografie míli široké lineární struktury. Ta vypadá neomylně umělá, a je to něco, co by na Měsíci nemělo být. Jako někdo z vesmírného obranného společenství, dívám se na jakékoliv takové struktury na Měsíci s velkým znepokojením, protože to není naše a neexistuje způsob, jakým bychom byli schopni takovou věc vybudovat. To znamená, že tam nahoře někdo je.“

Můžete si dohledat mnoho výpovědí a videí, je jich na internetu plno. Důležité je i to, jak to vlastně cítíte.

Možná nás někdo předběhl, a proto osídlení měsíce již není možné. Mě se nezdálo moc reálné ani nutné nikdy. Stačilo by si neničit naši planetu.

Podle toho, jak se neurvale chováme k naší nádherné planetě. Jak ji ničíme odpadem, chemikáliemi, drancováním a ničením, vypalováním a kácením pralesů, které jsou plícemi naší planety, domovem nenahraditelných druhů rostlin a zvířat, i podle toho jak se netolerantně a bezohledně chováme často k sobě, bych se ani nedivila, kdyby se vyspělá společnost, která má takové možnosti, jako dostat se na měsíc ze své vzdálené planety, té naší vyhnula obloukem.

Je také možné, že s námi jiné civilizace komunikují již roky, ale je jen pár vyvolených, kteří to nepustí dál.

Možné je totiž úplně vše.

Existují jen taková omezení, která si sami určíme.

Nezaklepe-li stvoření z jiné planety na naše dveře, zřejmě se více nedozvíme. Nikdo nám ale nemůže vyhnat z hlavy to, co si myslet chceme.

 

Zde je video astronauta NASA Dr. Brian O’Learyho

 

 

Syfy UFO Documentary Government Secret Truth Exposed Aliens on the Moon Full HD 2015


Další vědec NASA tvrdí: „Někdo jiný je již na Měsíci“

Příliš dlouho, rychle a zběsile

Někdy mám pocit, že již žiji příliš dlouho. Život kolem mě utíká rychle a zběsile, já na něj mávám z rychlíku a stejně ho nemůžu dohonit. S ohlédnutím na všechny životní události, které mě v životě potkaly, vystačilo by to na bestseller o 20. dílech a ještě by se mi to tam nevešlo.

Na životní nudu si opravdu nemohu ztěžovat. Mám to tak nějak ode zdi ke zdi a ze dna nahoru a zase dolů. Taková horská dráha maximálních rozměrů s adrenalinovým překonáváním hranic.

Mnoho vyhrocených situací jsem si způsobila vlastní bezbřehou spalující energií a touhou zkusit i to zakázané, poslouchajíce neustále hlodajícího červíka tam někde v hlavě, jaké by to asi bylo sáhnout si obrazně ,,na horká kamna“. Možná to znáte. Víte, že pálí, a znáte všechny následky. Jenže si prostě nemůžete pomoct.

Zkušenost je naprosto nepředatelná. A i když si mnohdy říkáme, proč já idiot se na to radši nevykašlal… ty nejšílenější události v životě nás nejvíce posouvají vpřed.

Nyní ale přestávám stíhat. Mám pocit, že kdysi přilétli mimozemšťani a zapomněli mě tady. Vůbec se sem nehodím. Volám tam nahoru:,,Vraťte se pro mě, už jsem tu příliš dlouho!“

Pozoruji okolní svět. Směr, kterým lidstvo vydalo, je tak nějak nedefinovatelný a scestný. Dětství prožité v totalitním režimu bylo vzhledem ke zběsilému dnešnímu životnímu tempu klidné a vyrovnané.

V té době se mi to ale tak nejevilo. Také jsme měli svoje strachy. Například v podobě pochodových cvičení a neustálého zastrašování atomovými válkami. Strach ze sousedova udání, špatnému posudku, kvůli kterému většina z nás nevystudovala, nebo třeba z bezcílnosti. Všichni měli tak nějak materiálně stejně a možností jak z toho ven moc nebylo. Pamatuji si chvíle lelkování a nudy. Kam se to podělo? Co bych dnes dala za volnou chvíli nicnedělání…

Mám pocit, že slovo stres ani nebylo ve slovníku. Také tam asi nebylo slovo, nestíhám. Pokud jej někdo vyslovil, tak v souvislosti s odjezdem v pátek odpoledne na chatu, kde se v klidu strávil víkend. Nedrnčely telefony, nebyli jsme neustále v ,,Stand-by“ režimu, připraveni přerušit dovolenou, nebo třeba jen odpolední setkání s babičkou, která na nás už půl roku čeká, jak na smilování.

V televizi toho moc nebylo, ale film jste si vychutnali bez přerušení. Dnes už TV ani nezapínám, spousta známých ji už ani nemá. Nesnášíme to množství neustále běžících a přeřvaných reklam, objevujících se snad po deseti minutách vašeho oblíbeného filmu, který by vám normálně zabral hodinu a takhle zabere tři. Na konci už vás to nebaví, nevíte, co bylo na začátku, nebo vyčerpáním usnete.

Mám alergii na telefonické hovory z call center. Nechci nic kupovat, nic nepotřebuji. Kromě klidu a pohody. Představa, že bych tam někdy musela nastoupit, pracovat a nabízet někomu po telefonu například nepotřebnou kreditní kartu, ve mně vyvolává pocit na zvracení. Neustále mažu emaily s nabídkami. A neustále hážu nepřečtené letáky do tříděného odpadu a pláču nad představou pokácených stromů.

Mám chuť utéct. Změnit planetu. Tam kde se nežije rychle a zběsile. Tam kde neničí přírodu, nenechávají hynout tisíce živočišných druhů a zbytečně nekácí stromy. Nezanášejí zátoky plastovými odpadky. Nepijí vodu s příměsí neodstranitelných hormonů, chemikálií, zbytků mýdel a pracích prášků, hnojiv, pesticidů a všech technologických pokroků, kterými si podřezáváme větev, na které společně sedíme.

Až se planeta opravdu naštve, vyřídí si to s námi i s úroky, za které by se nemusela stydět ani žádná bankovní společnost či lichvářská firma. Využije nezkrotnost vln, sílu větrných tornád, rychlost sněhových lavin, mohutnost sopečných výbuchů, zkázu zemětřesení či neutuchající energii pohlcujícího ohně. Nejsme páni tvorstva. To je jeden se základních omylů, které máme v podvědomí.

Už nechci spěchat. Nechci budovat cizí firmy na úkor vlastního zdraví a za minimální mzdu. Nechci se štvát za nejnovějším modelem mobilního telefonu, jehož funkce neumím ani vyslovit natož použít. Chci zpět svůj život. Volný čas. Bez balamutění a oklamávání jiných a sebe samotných. Nepotřebuji 99 % věcí v reklamách a možná ještě víc.

Utíkat ale nemá smysl, útěk nikdy nekončí, vždycky vás to dožene. Pořád se opakují tytéž situace, dokud je my sami nezměníme, nebo je alespoň s pokorou nepřijmeme.

Chtěli jsme pro naše děti lepší život. Když si vzpomenu na polistopadovou naději, opět se mi svírá žaludek. Tohle jsme nechtěli. Obchody narvané k prasknutí, ale k tomu poměrově mzdy minimální, takže si to stejně nemůžeme koupit. Dědeček měl pravdu, když mi tvrdil, že to tak bude.

Nádherné domy, ve kterých nemůžete bydlet, protože na ně nikdy nebudete mít. Možnost cestovat, která se hatí nad strašákem tzv. prchajících imigrantů a šířícího se naprosto odlišného ,,nekulturního základu“, všude přítomného vkrádajícího se strachu. Práci, která postrádá jakýkoliv smysl. Nabízíme, to co nikdo nepotřebuje, dřeme do úmoru bez ocenění. Potraviny, které si nemůžeme koupit, se každý večer v supermarketech rvou do popelnic. Na jiných částech světa umírají lidé hlady. Divná doba.

Děti nechápou etiku a morálku. Neučíme je pouštět staré lidi sednout v tramvaji, mít úctu k zasloužilým profesorů, pojem autorita jim nic neříká. Taneční je nezajímají, výlety jsou nudné a kamarádství je jen nějaké slovo. Něco jako ,,chovej se tak, jak chceš, aby se jiní chovali k tobě“ asi nikdy neslyšeli. Neučíme je to. Nemáme na to čas. Ani my, ani učitelé. Hlavní je výkon a rychlost. Napsat testy rychle a na plný počet bodů. Chtěla bych vidět pány profesory, jak by si v pětiminutovce poradili s deseti příklady, které před tím nikdy neviděli. A jak by se nabiflovali na pět různých pololetních testů v jednom dni. Je mi líto, jak na děti nemáme čas.

Děláme to celé špatně. Neumíme už ale vyskočit z rozjetého vlaku. Museli bychom tak nějak všichni. Nevím jak vysvětlit dětem, proč někdo má na den sumu co jiný nemá na měsíc… Nevím jak předat zkušenost uvědomění, že žádná koupená, značková, drahá věc nakonec nevyrovná pocit klidu v pavlačovém bytě.

Žiji z titěrných vděčností. Když mi dá někdo přednost ve dveřích, pozdraví mě s úsměvem, nebo si oddychnu, když mi třeba nikdo nevynadá, nemám-li na poště už zase přichystaný předvyplněný podací lístek. Raduji se z šálku černé hořké kávy, z toho, že jsme se všichni večer vrátili živý a zdravý domů.

Čím dál víc mám chuť se zavírat doma, utíkat do lesů a dívat se do ohně. Chybí mi spojení s přírodou. Krása květin a zpěv ptáků. Tráva pod bosýma nohama.

Ještě chvíli. A pak to snad nějak vymyslím. Odstěhuji se na chalupu u lesa. Možná zryju zahradu a postavím skleník. Na zimu nasuším ovoce a zavařím zásoby. Budu žít skromně, ale budu mít to, co jiný nemá.

Klid, čas, pohodu. Budu poslouchat ptáky a uvidím rozkvétat sněženky, dopřeji si východ i západ slunce. Ani si nevzpomínám, kdy jsem to mohla celé vychutnat.

Budu vyčleněná z kolektivu, jiná, divná, podivínská. Konečně budu tím, čím jsem. Mimozemšťankou, jenž tu zapomněli pře lety. Budu zapalovat ohně a vypouštět kouřové signály. Budu výt na měsíc společně s vlky a doufat, že mě tam nahoře uslyší. Pořádat rituály a za zvuku bubnů křepčit kolem ohně. A třeba z kosmu znovu přiletí a vezmou mě domů.

Pokud by se to náhodou nepovedlo a já zde byla až do konce, postavte vor a pusťte mě po vodě. Zapáleným šípem pohřběte mé tělo, ať jeho části nakrmí ryby. Nebo můj popel zasaďte ze semínkem stromu. Ať z pomocí toho, co ze mě zbylo, vyroste alespoň jeden obrovský strom, za ty všechny, co jsme kdy vykáceli.


Svobodný blog