politici

Bobříci pro naše politiky

Pavla Růžičková Leave a Comment

bobřík

Mí milí poslanci. Shlédla jsem pár záznamů z vašich jednání, dohadů i hlasování a mám pro vás návrh. Pusťte se i vy do lovu bobříků, aby jste se přesvědčili jací jste, co dokážetete, a aby jste se také v něčem zdokonalili, něčemu se naučili, něco dobrého získali!

Uvidíte, jaké pěkné příhody při lovu prožijete a jakou radost budete mít z každého uloveného bobříka. A nelovte bobříky sami! Lov se vám bude lépe dařit, vydáte li se na něj s dobrými kamarády, kteří mají stejné záliby a touhy jako máte vy. Budete se vzájemně pobízet k lovu, dodávat si chuti, vytrvalosti i odvahy, a budete přitom spolu kamarádit tak hezky a věrně, ,,na život a na smrt.”

  1. Bobřík mrštnosti

Ten se vám bude hodit. Kličkování je přece vaše parketa. Umíte bravurně vyklouznout z jakékoliv otázky, na kterou nechcete odpovědět. Navrhovala bych vám intenzivní vytrvalostní tréning. Je to účinný nástroj k podpoře redukce váhy, růstu svalové hmoty, zpevnění ochablého svalstva a posílení kardiovaskulárního systému. Je jedním z nejčinnějších tréninků přesto, že zabere krátký čas. Vidím li vaše vzedmutá bříška, určitě to potřebujete. Vsadila bych se, že po pár hodinách, z vás budou padat také o něco smysluplnější slovní perly, než tomu bylo doposud.

  1. Bobřík míření

Naučíte se mířit slovy přesně. Buď okamžitě vyjde najevo, že nám věšíte bulíky na nos a otevřeně se odkopete, ukážete v pravém světle a nám všem dojde, že už vás nikdy nemáme volit. Anebo konečně začnete používat mozek a budete se snažit klást si dosažitelné cíle a neslibovat nemožné. Neslibuj, co nemůžeš splnit, nechť je vašim heslem. Keců už bylo dost a hlavní jsou činy. Sliby k večeři dětem nedám.

  1. Bobřík záchrany
  • Je důležité si opatřit lékárničku pro první pomoc a naučit se ji používat. Až někdo hodí dlažební kostkou místo vajec, bude se vám to hodit.
  • Naučíte se provést umělé dýchání. Až vám po zásahu dojde dech, můžete se resuscitovat navzájem.
  • Budete umět ošetřit menší rány, s výše uvedenou lékárničkou, to půjde samo.
  • Budete vědět, jak si počínat, jestliže někdo omdlí. A pacienti se mohou objevit na obou stranách. V našich řadách, protože z těch vašich výplodů by fakt jeden omdlel, ale i v řadách vašich, protože se častujete tak vybranými slovy, až se z toho jednomu dělají mžitky před očima.
  • Budete vědět co dělat při nevolnostech a bolestech žaludku. To jsou totiž hned další příznaky po omdlívání. Také tyto potíže mohou nastat po návštěvě vašeho bufetu, kde se nadměrně posilňujete v dotovaných cenách, o kterých se nám normálním smrtelníkům ani nesní.
  • Naučíte se podat první pomoc při uštknutí hadem. A to budete mít plné ruce práce. Protože svým třetím okem vidím samé jedovaté zmije ve vašich řadách a padám do kómatu pokaždé, když si zapnu televizní noviny. Trávíte nás jako krysy bez skrupulí a zbytečných servítků.
  • Naučíte se, jak pomoci při slunečním úžehu a úpalu. Poznáte i jaký je mezi tím rozdíl. Ve vašem případě to ale vyjde skoro na stejno. Mám pocit, že víkendy trávíte na Bahamách a pracovní týden začínáte vždy s těmito příznaky a vaše výsledky tomu odpovídají.
  • Zapamatujete si telefonní čísla hasičů, záchranné služby a policie. Až se totiž konečně všichni sejdeme na náměstí, bude nás tolik, že vám ani všechny již zmíněné orgány budou houby platné. Nás bude víc.
  • Budete mít dokonale zmapovaný terén a budete vědět, kde je v okolí nejbližší telefon a požární hlásič. Válka je na spadnutí a siréna se hodí vždycky. Taky může dojít k tomu, že se my dole naštveme a vypustíme gina z lahve. Naše elitní chemické jednotky mají ve světě obrovsky dobré jméno. Až přijde na lámání chleba a dojde nám s vámi trpělivost, získáme je na naši stranu a zaútočíme.
  • Také zmapujete adresy nejbližších zdravotních středisek a jejich telefon, jakož to i ordinační hodiny. Jak je již výše uvedeno, užitečné mohou být obě stranám. A pro ty, kteří se ještě nevyhranili, tedy nám všem.
  1. Bobřík plavce

Vláda má v zemi vládnout tak, aby se lidu dobře vedlo. Jak na vás tak koukám, pěkně v tom plavete. Váš styl není nijak vytříbený a je tak nějak těžce definovatelný. Chvilku prsa a chvilku znak, něco jako ,,kam vítr tam plášť“… Hodiny výcviku zejména synchronizovaného plavání by se vám opravdu hodili. Nejprve se můžete stmelit vy ve vládě a pak můžete sladit tempo se svým lidem. Pokud to nevíte, každý z nás by uvítal alespoň malý náznak nepředstíraného a pro změnu opravdového a upřímného zájmu o každého z nás. Působíte zde jako výběrčí daní. Jakmile vám je ale přestaneme platit, jak se bez nás obejdete?

  1. Bobřík dobrých činů

Tak tady je to snad bez komentáře. Můžete mi vaše dobré činy prosím začít jmenovat? Víte, jak zní začátek definice? Cituji:

,,Chce se od tebe, abys udělal alespoň sto dobrých skutků, třeba úplně nepatrných. Pomoz například kamarádovi s učením, navštiv ho, když je nemocný, nenech maminku vláčet těžké tašky s nákupem, pomáhej jí v domácnosti. Ale i jiní lidé uvítají tvoji pomoc, zvláště ti staří. Můžeš jim nanosit uhlí, naštípat dříví, nemají všichni ústřední topení. V dnešním rušném provozu na ulicích jsou nejistí a určitě budou rádi, pomůžeš-li jim při přecházení. Stejně můžeš posloužit i dětem a nevidomým. Příležitostí k dobrým činům je spousta, hledej je a přemýšlej o nich. Dej si heslo: Každý den dobrý skutek! Činy vykonané v rámci tohoto lovu se ti počítají do života, pokud jej plníš.“

Beru si popcorn a colu jako v kině a sedám si do první řady, až jej začnete plnit. Jsem zvědavá, jak si povedete…

  1. Bobřík odvahy

Chce to odvahu, dělat to co vy a ještě se nám nebát dívat zpříma do očí. Tohle vám jde dokonale. Já to ale vnímám jinak. Seberte odvahu a začněte konečně dělat něco dobrého a užitečného. Stále a donekonečna opakuji, že vláda má v zemi vládnout tak, aby se lidu dobře vedlo. Obrovské množství českých rodin je na hranici chudoby. Z deseti tisíc měsíčně se nám těžko živí naše děti. Nic nevypovídající umělý údaj o výši průměrné mzdy si prosím strčte za klobouk. Obrovské množství lidí ve vaší zemi ji opravdu nemá.

  1. Bobřík květin a přírody

No tak to jsem na vás zvědavá. Budoucnost naší planety a vůbec ekologie je vám očividně u zadní části těla. Kdo má bobříka květin, neutrhne zbytečně a nepošlape ani jednu květinu, nezasekne nůž nebo sekyrku do stromu, neštípá na jeho vystouplých kořenech dříví, ani na nich nerozdělává oheň…. Nám tu zatím hoří pralesy kvůli nezdravému palmovému oleji… skládky jsou všude… kácíme stromy a ničíme plíce naší planety a tiskneme hromady nepotřebných letáků, plné nepotřebných věcí, které vzápětí vyhazujeme do koše. Drancujeme planetu kvůli nerostnému bohatství, místo abychom využívali alternativní zdroje, které již dávno známe a živíme tak nenasytné monopoly, které z nás sdírají kůži.

  1. Bobřík velkého mlčení

Tak to by vám určitě prospělo. Mlčet alespoň 24 hodin. A abyste si to náležitě užili, mohli byste při tom pro změnu poslouchat vy nás. Zatím nás dokonale ignorujete. Když píšeme petice, když stávkujeme, když protestujeme na sociálních sítích i když požadujeme referendum. Rozhodujete o nás bez nás a sedíte si na uších. Nebo jste natolik sebestřední a arogantní, že vás absolutně nezajímáme. Jak se do lesa, tak se z lesa. Odmítám vás volit.

  1. Bobřík osamělosti

Ten klade velké nároky na trpělivost a opatrnost. Setrvej 10 hodin v lese nebo některém jiném kousku přírody úplně sami, to znamená na místě, kde nemůžete spatřit žádnou lidskou tvář…. Možná by vám prospěl pobyt ve tmě. Nedovedete si představit, co to s vámi udělá, když musíte vydržet sami se sebou. Jste naši zvolení zástupci, zasloužíte si to nejlepší, takže na tři týdny do tmy na samotku. To by byl fičák v hlavě.

  1. Bobřík zručnosti

Můžete si vyzkoušet, jaké by to bylo pro změnu neživit se obelháváním lidu a sebe navzájem, ale rukama. Mohli byste si například vlastníma rukama zorat pole a vypěstovat obživu. Naučit se hospodařit. Třeba všechno nesníst a uvědomit si, že nějaké zrní a brambory, musí zpátky do země, abyste příští rok neumřeli hlady. Došlo by vám, že být soběstačný je úžasný pocit a mohli byste to rozšiřovat po celé naší republice. Mohli bychom přestat dovážet a dát práci našim lidem. Vykašlat se na přehnané papírování a schvalování nesmyslných zákonů, které stejně musíme porušovat, abychom zde vůbec byli schopni podnikat a neumřít hlady. Vašich kvalit ale ani zdaleka nedosahujeme. Jako vzory v tomto směru jste naprosto fascinující…. Umíte obcházet zákony, okrádat, kličkovat, tunelovat a podrážet jedna radost…

  1. Bobřík síly

Ach jak já obdivuji silné muže. Není to jen ve svalech. Ale pokud nám posunete skříň a naštípete dříví, i za to vás dokážeme milovat. Síla je ale i v dodržení slibů… tak to vám tedy moc nejde. Ty předvolební jsou naprosto nesplnitelné již ve chvíli, kdy je vyslovujete a píšete na billboardy. ,,Slovo dělá muže“. Marně pátrám, kam se to podělo. Být vámi ale začnu trénovat, budete muset být silní, až boží mlýny domelou a jako bumerang se vám vaše činy začnou vracet. Kdyby vám to náhodou došlo dřív, uvědomte si, že ženy silné muže, kteří dodržují slovo budou volit houfně.

  1. Bobřík hladu

Vzhledem k tomu, že působíte poněkud nenažraně, bude to pro vás nadlidský úkol. Prvotní půst je 24 hodin. Doporučuji vám jako námi zvolené elitě takových 21 dnů. To je posvátné a magické číslo, za tu dobu by vám mohlo lecos dojít. Spojíte li to s pobytem ve tmě, garantuji vám, že na svět vyjde úplně jiný člověk. To by bylo, aby vás to nepoznamenalo. Základ máte dle vašich pupíků dobrý, životu nebezpečné to rozhodně nebude.

13. Bobřík ušlechtilosti

Tak tady je každá rada drahá. Možná si některé z pojmů budete muset vyhledat ve slovníku. Cituji:

,,Nebudeš nikdy hrubý, nepromluvíš jediné neslušné slovo. Nebudeš lhát. Budeš čestný, přímý a ochotný pomáhat ostatním. Neublížíš malým dětem, naopak budeš je chránit před násilím hrubců a rváčů. Nikdy nikoho nepodvedeš a neošidíš. Vynasnažíš se prostě být takový jako Luděk z Hochů od Bobří řeky. Vydržíš-li to 30 dní, můžeš si přišít na třinácté místo odznak bílého bobříka. Zásady tohoto lovu by však pro tebe měly zůstat trvalé, rozhodně bys neměl na ně po měsíci zapomenout, s úlevou si oddechnout, že je máš za sebou a víc už se jimi nezabývat! Porušíš-li během lovu bílého bobříka některý z jeho zákonů, musíš začít znovu a lovit dalších 30 dnů. Každý večer přísně posuzuj své celodenní jednání a chování a přemýšlej, zda jsi lov nějak neporušil! I po ulovení bobříka ušlechtilosti však každé porušení jeho zásad znamená, že jeho kolečko musíš z rukávu odpárat – a znovu ho ulovit, chceš-li jeho znak nosit. Bílý bobřík tě totiž navždy zavazuje být čestným a ušlechtilým člověkem.“

Pokud jste dočetli až sem, máte asi pocit, že to je tak trochu sci-fi. Dalších 13 bobříků do 26 si tedy nechám na příště, ale slibuji, že je napíšu a seřadím podle barev. Naděje umírá poslední. Třeba se ve vládě najde někdo, kdo se jimi alespoň pokusí řídit.

 

Svobodný blog

Věčná nespokojenost

Pavla Růžičková Leave a Comment

PivoNemůžu se zbavit dojmu, že jsme tak nějak věčně nespokojený národ. Špatně se rozhodujeme, pořád se nám něco nelíbí a stále to není ono. Mám pocit, že za Rakouska-Uherska jsme se měli nejlíp. Měl nám kdo velet. Umíme remcat, ale špatně se spojujeme za účelem dotažení změny do konce.

I v područí Ruska jsme tak nějak šlapali brázdu. Rozhodně jsme více komunikovali a museli jsme si více pomáhat. Nic jiného nám nezbylo. Neměli jsme sice moc na rozdávání, ale tak nějak jsme měli proti čemu bojovat a to nás spojovalo.

Vyrostla jsem na vesnici. Už jako dítě jsem s těmi dospělými chodila na brigádu. Školka i jídelna s družinou se stavěla svépomocí. Všichni co měli ruce a nohy šli pomáhat. Někdo stavěl, někdo umýval okna… Věděli, že pokud to neudělají, nebudou kam mít dát svoje děti a nebudou moct do práce. Bylo to fajn, drželi jsme při sobě a všichni jsme se znali.

Dneska chceme, aby všechno za nás udělat stát. Tak nějak mi to připadá nesmyslné. I ten chodník před naším domem má za nás uklidit někdo komu tak říkáme. Nevím jak vy, ale já jsem stát ještě nepotkala, ale velmi ráda bych si s ním potřásla rukou.

Také mi připadá divné, že vandalům ničícím nesmyslně skleněné tramvajové zastávky bez bočních stran J kam fouká i prší, nedojde, že ničí věc zaplacenou z naších daní, z peněz, které jsme v potu tváře vydobyli. Stejné je to s postříkanými zdmi fasád, nádherně opravených domů a zdemolovanými lavičkami. Ve výše zmíněném sousedním Rakousku by si to hned tak někdo nedovolil. Možná bychom potřebovali velký bič a malý dvůr. Chybí nám disciplína a výdrž makat na sobě místo ukazování na ty druhé.

Teď přišel vstup do Evropské Unie. A už to zase vypadá, že brzy vystoupíme. Mimochodem, jsem pro. Stále tvrdím, že sílu jít vpřed mají jen samostatné a samosprávné a soběstačné malé celky. Když se rozpadne, my tady budeme stále. Už bychom si měli uvědomit, že neustálé předávání klíčů od naší republiky nikam nevede.

Velcí Češi jako T.G. Masaryk nebo třeba Tomáš Baťa musí na nebesích kvílet rozervaní duševní bolestí, když se na nás s hůry dívají. Mají rozedraná čela od mlácení hlavou do zdi a vykřičené hlasivky voláním za co! 🙂

Je těžké nám pomoci, když se neumíme prosadit a rozhodovat. Je těžké nás porazit, když nebojujeme. A žádný z výše uvedených vetřelců nezvládne poslouchat ani naše nářky, ani keci u piva a ani naše vtípky dlouho. To už historie prokázal.

A já mám chuť volat tam nahoru: Kde jste velcí Čechové? Přijde nám opět ukázat, jak vypadá vůdce. Zachraňte nás, prosím! Pak mi dojde, že jsem se právě projevila jako typický Čech, a jdu k zrcadlu. A tam se ptám: No tak to jsem zvědavá, co s tím sakra zase uděláš?

A pak jdu. Jdu psát. A s úctou vám děkuji za každý váš laik, za to, že ve vás kousek ze mě zůstane. Jdu pomáhat sousedce s těžkou taškou, pouštět paní v tramvaji sednout, držet dveře pánovi s plnýma rukama. Usmívat se a rozdávat naději. Makám na tom jít příkladem nejen mé dceři, ale všem, které znám. Každý večer si promítám svůj den a děkuji za vše dobré, co mě ten den potkalo a už se těším na den zítřejší a přemýšlím, co ještě udělám, víc, líp a dál.

Politika a politici zde tak nějak nestojí za nic. Politici jsou tak nějak šmejdi a okrádají národ, kterému by měli vládnout tak, aby se mu lépe vedlo. Sousedovi, který je volil bychom rádi dali pár facek… Stále ale můžu napsat na svobodný blog, co si myslím a zatím mě nikdo nezavře. To není špatné.

Žijeme v drahotě a bídě, nějak se nám to pár let po revoluci zvrtlo. Už se nemáme tak dobře, ale ještě jsme si to nepřipustili a tak nějak se zadlužujeme, než nám dojde, že už nám to přerostlo přes hlavu. Všechno stojí peníze a těch nikdo nemáme dost. S bídou máme na bydlení, televizi, ledničku, mikrovlnku, pračku, počítač, mobil a aspoň jedno auto do rodiny. To ale není bída, pleteme si pojmy. Hlady už tady nikdo dlouho neumřel.

Máme se tak zle, že jsme líní to místo remcání zlepšit. Nechce se nám místo nadávání ani práci měnit, ani se za lepší prací odstěhovat z Brna do Prahy. Je to tak nějak daleko a složité a tak nějak se nám nechce. Máme zde ten byt po babičce a tak nějak jsme zde zvyklí. Čtvrtina našich lidí má denně na cigarety, polovina na benzin do auta a tři čtvrtiny na alkohol. To není špatné.

Zaměstnancům se nechce pracovat a zaměstnavatelům se nechce platit zaměstnancům. Tak nějak neumíme nic dělat na sto procent. Neumíme se k sobě chovat korektně a rozumně. Neumíme se chovat loajálně a neumíme si loajality ani vážit. V obrovském spěchu si nevšímáme těchto tak důležitých věcí. Naštvaný dělník, dobrý dělník… takový omyl. Ale spokojený zaměstnanec zase u nás tak nějak zleniví a začne jej pálit dobré bydlo. Pokud nadáváme na šéfa, znamená to, že jej ještě máme a tím pádem máme dát co dětem k večeři. Anebo pokud máme zase líné zaměstnance, je super, že máme podnik, který jsme dokázali vybudovat a vést a tím dávat obživu lidem. No super. To není špatné.

Zdravotnictví za moc nestojí. Na každém pokoji nemáme televizi a na transplantaci orgánů je pořadník. Musíme se spokojit s tím, že pro nás v nouzi vcelku rychle dorazí sanitka, že nás nejdřív zachrání a až pak se ptají po průkazce pojištěnce, to není všude běžné. Máme všichni zdravotní pojištění a nárok na ošetření. Ano, pro nemocné děti občas sbíráme víčka od petlahví, ale myslím, že ve srovnání s jinými národy, i třeba s vyzdvihovanou USA, kterou já mimochodem absolutně odmítám mít za vzor, to není špatné.

S počasím je to nahnuté, nestojí za nic. V létě je velké vedro a v zimě krutý mráz. Ani ty hory a ani to moře tu nemáme. Ale nemáme zde také tsunami, tornáda, sopky a zemětřesení. Také zde chybí jedovatí hadi a pavouci, tygři a krokodýli. To není špatné.

Je to zde tak nějak na nic. Ale v tom případě nás tu přece nikdo nedrží, můžeme se sbalit a odjet zkusit štěstí jinam. Máme li na to koule. Určitě na nás s naším remcáním všichni čekají s otevřenou náručí. A určitě to tam někde bude růžovější, jednodušší a medovější. Možná i ti pečení holubi budou létat směrem do našich úst. A pokud jste z těch, co na to již výše zmíněný orgán mají, upřímně před vámi smekám. Mě moje podělané vlastenectví přikovává k prahu mého bytu. Moje neustálá touha něco změnit právě tady a právě teď a neutíkat jinam. Už vím, že mě to vždy dožene… Drží se mě to jako klíště. A taky nám nikdo naštěstí nezakáže se vrátit, když zjistíme, že takové místo neexistuje. Nebo nám to do háje nevyšlo. Ale i v tom případě jsme borci, že jsme se nepodělali už před odjezdem a měli jsme odvahu to zkusit.

Přes všechny ty výše popsané hrubé nedostatky naší tak nějak nefungující republiky to tak nějak není špatné. Ještě stále máme čas se hádat ve frontě, kdo tu byl dřív. Kdo je Sparťan a kdo Slávista.

Nic jako nerostné bohatství tu nemáme, tak nám to nikdo nechce vzít a nikdo na nás neútočí. Nic nám až tak nechybí a tak na nikoho neútočíme zase my. Nejsme až tak bohatí, aby se nám sem chtěli všichni chudí světa nastěhovat. Díky tomu všemu ale tak jako národ nedržíme moc pohromadě a nemáme tendence se ani násilím sjednocovat.

Pokud existuje na naší nádherné planetě, kde se může každý svobodně rozhodnout, čím chce být, jak chce žít a čeho chce dosáhnout, myslím, že je to tady v Čechách. Můžeme studovat i cestovat, podnikat i pracovat, pít pivo nebo jít s přáteli třeba na koncert… Můžeme dělat cokoli, co chceme. To není špatné.

Svobodný blog

 

Životní styl dneška

Pavla Růžičková Leave a Comment

živ styl

S přibývajícím časem, který na této planetě trávím, mám pocit, že směr, kterým jsme se jako lidstvo vydali je nějak nesmyslný, nedefinovatelný a scestný. Pokud mohu posoudit alespoň malou část naší republiky, poznamenanou polistopadovou deziluzí a vstupem do evropské unie, nechápavě kroutím hlavou, kam se poděl zdravý selský rozum.

Největším jmenovatelem dnešního životního stylu je stres. Řekněme si to otevřeně. Stres má dvě východiska: Buď boj nebo útěk. Pokud s ním bojujeme, je známo, že násilí plodí zase jen násilí a je nutné si uvědomit, že boj je třeba zastavit a zamyslet se nad sebou, jak sebezničujícím způsobem žijeme a že už tak dál nelze žít dlouho. Po infarktu je již většinou pozdě. Útěk nic neřeší, vždycky vás to dožene. Situace se neustále a dokola opakují, dokud je nevyřešíte, nebo je alespoň s pokorou nepřijmete.

Pokud se ráno, když jedu do práce rozhlédnu, vidím strhané a zničené tváře únavou a totéž vidím i odpoledne. Lidé jsou nervózní, uspěchaní a v důsledku toho k sobě netolerantní a bezohlední. Čiší z toho smutek a beznaděj. Pokaždé, když se usmívám, protože jsem se rozhodla prostě žít jinak, vidím nechápavé nebo i podrážděné reakce kolemjdoucích. Mají v očích buď otázku, proč se jako usmívám (jestli jsem normální), nebo co si to jako vůbec dovoluji….Pokaždé, když mi někdo úsměv oplatí mám obrovskou radost.

Navzdory tomu, že se nám po listopadu víceméně začalo lépe dařit po materiální stránce,  nejsme ani šťastnější ani zdravější. V poslední době šla ale i naše ekonomická situace hodně do háje. Většina lidí je na průměrném platu v rozmezí od 9000,-  do 15000,- Kč, což  je vzhledem k tomu, kolik stojí bydlení, energie, potraviny nebo např. všudy přítomná elektronika, hodně pod čarou tzv. průměrné mzdy.

Naše společnost je tak nějak těžce nemocná: Bezohledností, netolerancí, agresivitou, bezcitností, lhostejností, ekonomickým růstem a honbou za materiálními hodnotami. Nějak nám nedochází, že nová plazmová televize nebo každý rok nejnovější mobil, na který celý rok od rána do večera dřeme, je nám naprosto k ničemu a štěstí nám nezaručí. Zvykli jsme si pod masáží všudypřítomných reklam chtít vše, co má v reklamě prostě každý, aniž bychom to skutečně potřebovali. Chceme mít stále víc a mít se ještě lépe. Bojíme se, abychom o to co máme, nepřišli. Žene nás obrovská úzkost a strach.

Šťastnými nás ale dělají úplně jiné věci. Vzpomínám na to, jak jsme ještě jezdili na chalupu, kde nebyla voda, elektřina ani topení. Uměli jsme si povídat dlouho do noci a smát se. Dnes není kdo by jel. Nikdo nemá čas a nebo je příliš unavený. Naše bohatství jako jednotlivců a celé společnosti ale není dané tím, co dokáže pro sebe dobít a urvat, ale tím, jak se o to co vlastníme dokážeme podělit a čeho se dokáže vzdát.

Je to opravdu jednoduché, ale není to vůbec snadné. Každý musí začít u sebe. Měnit sebe, stávat se lepším, žít tak, aby se za to jednou nestyděl. Aby si z hrůzou nerval vlasy, až bude z tohoto života odcházet. Žít tak, jakoby měl zítra umřít. Každý den začínat znovu. Rvát se sám se sebou, i když to není vůbec snadné. Je to v maličkostech. V úsměvu, podržení dveří, pomoci s těžkou taškou… v ohleduplnosti a toleranci. Dobro se projevuje mírou schopnosti potlačit v sobě zlo. Je to schopnost poučit se z vlastních chyb a schopnosti si je nevyčítat. V zodpovědnosti, kterou máme především sami k sobě. Ve schopnosti jít příkladem našim dětem a chovat se tak, jak bychom chtěli, aby se jednou chovali oni.

Polistopadový vývoj v naší nejen zemi je pro mnohé zklamáním. Nadáváme na politiky, na korupci, na stát a stále hledáme viníka tam venku. Stačí si ale stoupnout před zrcadlo a najít v sobě schopnost pokory a uvědomění. Stále všichni opakujeme stejnou chybu. Historie je toho důkazem. Nikam jsme se neposunuli. Stále válčíme a myslíme si, že to někam povede.

Na světě jsou pořád tři druhy lidí: Ti nahoře, Ti uprostřed a Ti dole. Ti co jsou nahoře, tam pochopitelně chtějí zůstat, Ti uprostřed se derou nahoru a ti dole jsou příliš unavení dřinou, než aby si uvědomovali cokoli mimo svůj každodenní život, kdy je jejich cílem prostě přežít.

Cílem je zrušit všechny rozdíly a vytvořit společnost, v níž si budou všichni lidé rovni. Dějiny se tedy opakují. Po nějakém čase se ti dole naštvou spojí se s těmi uprostřed a nějakým způsobem svrhnou ty nahoře. Ti uprostřed získají Ty dole na svou stranu tím, že předstírají, že bojují za svobodu a spravedlnost. Jakmile ale dosáhnou svého cíle, nastane stejný scénář.  Ti dole jsou opět uvrhnuti nazpět do dřívějšího postavení otroků a nevolníků…

Jme zaslepení tímto neustálým bojem a nevidíme souvislosti. Hrozí úplné vyčerpání energetických rezerv, úplná devastace přírody a sebezničení. Nějak neřešíme kácení deštných pralesů, to že už dlouhou dobu hoří a umírají zvířata a ubývají tak v podobě stromů tvůrci kyslíku, který potřebujeme k životu. Neřešíme znečištěnou vodu, kupící se hromady plastů a ostatních odpadů. Neřešíme stav půdy, ve které pěstujeme potraviny, které jíme.  A neřešíme ani stav vzduchu, který dýcháme. Stále svou pohodlností devastujeme dál, úplně všichni. Někdy mě z toho až mrazí, ale každý den vstávám s tím, že budu žít dnešní den tak jak nejlépe za současné situace mohu. Každý den se snažím udělat aspoň tři dobré skutky a každý večer, najít alespoň tři pozitiva.

Víte co? Těch pozitiv jsem schopná nacházet už mnohem víc. Říkám jim vděčnosti. Za to, že mi někdo podržel dveře. Za to, že jsem nezmokla a začalo pršet až po návratu domů s mýma plnýma rukama. Nevím do které bych dala deštník. Za to, že mám střechu nad hlavou a co jíst. Za to, že jsme jakž takž jako rodina zdraví. Za to, že zde není válka. Za to, že žijeme….

Možná vám připadám divná. Možná si říkáte, na co si tu hraje? Moje odpověď je prostá. Právě, že už si na nic nehraji. Nasekala jsem v životě spoustu chyb a na některé z nich nejsem zrovna hrdá. To poučení a ta zkušenost, která z těch nejtěžších vznikla je ale k nezaplacení. Stejně se dívám na ty nejtěžší rány a lekce, které mi zasadili jiní. Díky tomu jsem tady a píšu. Díky tomu se každý den snažím žít jinak. Více se radovat a dělat věci co mě baví. Pak žiji lépe a víc se mi daří jak v práci tak i doma. Stýkám se s lidmi, se kterými jsem ráda a se kterými se vzájemně obohacujeme. Ty co do této kategorie nespadají z mého života prostě vypouštím, stýkám se s nimi co nejméně a nebo vůbec. Když to jinak nejde, pracuji na tom, aby mě to vnitřně neničilo a meditacemi si buduji odolnost.

Jako lidstvo většinou stále věříme, že přijde nějaký spasitel. Nepřijde. Jediný, kdo to všechno může změnit, jsme my sami. Je to na každém z nás. Je důležité, aby se důležité věci staly opravdu důležitými. Kéž je všichni dokážeme rozlišit. Držím nám všem pěsti.

 

Svobodný blog