Nezaměstnanost, nedostatek zaměstnanců a sociální jistoty

Nezaměstnanost, nedostatek zaměstnanců a sociální jistoty

Dnes reaguji na článek, který pojednává o tom, že nám hrozí, že odejdou lidé do Německa za kasu, místo toho, že by pracovali u nás, v tomto článku speciálně v nemocnicích.

V článku se píše o budování nemocniční sítě. O kvalitních službách a jejich jasných strukturách, kam se lidé chtějí vracet. O tom, jak je třeba řešit fungování nemocnic a zdravotnických zařízení. O spádových oblastech, škále nabízených služeb a o tom, co očekávají klienti. O přidané hodnotě v psychiatrických službách a řešení úhrad. O fungování lékařské služby a první pomoci. Také o dluzích, bankách, leasingu, úvěru, dotacích z Evropských fondů, akvizičních úvěrech a pojišťovnách.

Napsáno pro Svobodný blog – celý článek – Pokračovat ve čtení

Ošetřovatelství, Zdravotní Sestra, Promenáda

Ale také o odlivu zdravotníků za hranice, o kterém se mluví v celém Česku. O mzdách a zaměstnancích, chybějících ve zdravotnictví. I o zvyšování mezd. Asi desetina lidí by mohla zvolit odchod do Německa. Paradoxní je spíš i to, že lidé odcházející do Německa často pak ani nepracují ve zdravotnictví.

Hodně jich je třeba za kasou v Kauflandu a jiných obchodních řetězcích. Ve dvě hodiny jsou prý doma a mají vyděláno. Opravdu? Možná asi pisatel nepoznal, jak to v těchto řetězcích chodí. Práce svátky i víkendy, dlouhé směny, malé přestávky, šílené podmínky a chování k zaměstnancům, navrch ještě malý plat.

Moment, ledaže by to venku bylo opět jiné než u nás. Třeba, že by tam opravdu byli ve dvě doma a zažili vlídné zacházení. To opravdu nevím, ale pokusím se to zjistit, do některého z dalších článků. Ostatně nebylo by to poprvé, kdyby si na nás někdo vyskakoval a za hranicemi by si to nedovolil.

V článku se také píše o loňském zvyšování mezd u zdravotního a ošetřovatelského personálu, které narostly meziročně v průměru o 8 až 10 %. Letos se plánuje další růst o stejná procenta.  Tyto relativně vysoké nárůsty musí být pokryty zvýšením efektivity.

Sestry Uniformy, Zdravotní Sestra, Vinobraní, Lékařské

A tady se dostáváme k jádru pudla. V poslední době, a možná je to dáno nízkou nezaměstnaností, jak se uvádí, se rozvíjí nešvar, kdy si zaměstnanci myslí, že budou placeni jen za to, že přijdou do práce. (nejsme v Řecku a ani tam být nechceme, že 🙂 ) A to královsky. Samozřejmě jsou zde i zaměstnavatelé, kteří mají pocit, že minimální mzda je na zavření huby zaměstnanci až moc a má být rád, že může makat.

Na některých postech vůbec nelze sehnat zaměstnance. Lidé nechtějí pracovat rukama. O zvýšení efektivity práce nemůže být řeč. Mám velký pocit, že za to může uvolněná polistopadová doba a sociální jistoty. Zavírají se podniky. To je hrozné. Managerskými posty se neuživíme. Nebo se berou přistěhovalci na různé práce. Tak třeba v nemocnicích to mají být zdravotní sestry z Ukrajiny.

Pak se ale řve, že nám cizinci berou práci. Zůstává stále mnoho lidí, kteří budou na sociálních dávkách, protože si je umí vyřvat a nikdy nebudou pracovat.

Jaké by bylo možné řešení?

Jednostranné uzavření hranic. Jak to myslím? Kdo chce, ať jede ven. Ale nikdo dovnitř. Všichni cizinci bez povolení a ti, kterým končí, by se vrátili domů. Žádné prodlužování pobytů. Žádní nový k nám.

Zrušení sociálních dávek. Žádné podpory. Práce je dost, jen ji nikdo nechce dělat. V nemocnicích nebo u zedníků. Je jí opravdu dostatek. Nemáte sociální dávky? Nemáte co jíst? Tak to musíte jít pracovat. Pak by se pracovalo bez remcání u piva.

Peníze by se dávali lidem za práci, nikoliv za pobyt na pracovním úřadě, nebo za to, že se někdo narodil jako příslušník národnostní menšiny a od malička kolem sebe viděl všechny dospělé na sociálních dávkách, kteří nikdy nepracovali, takže nikdy pracovat nebude taky.

Tím by bylo i na platy. A lidé by zase museli tvořit hodnoty, vyrábět a produkovat. Stavět i ošetřovat. Zdá se vám to kruté? Možná ano. Ale bez pevně stanovených pravidel to nefunguje. A v Čechách už vůbec ne. Možná je to naší mentalitou, možná totalitou. Dobou, kdy jsme měli jasně daná pravidla a báli jsme se je porušit. Zvykli jsme si na to a svobodu neumíme unést. Pak je to spíš anarchie místo demokracie. Třeba je to ale v nás a naší genetice.

Tomu, kdo by místo práce kradl, by hrozil pracovní tábor, nikoliv luxusní vězení s teplým jídlem, televizí a posilovnou i možností vystudovat bez práce za katrem. Po prvním pobytu v tomto zařízení by šel asi pracovat velmi rád.

Ano, máme platy malé. Tak malé, že u nás nechtějí zůstat ani uprchlíci. Ale pokud budeme zdaňovat v daňových rájích, místo abychom dali daně zpátky do rozvoje naší země, pokud budeme dávat lidem sociální dávky a budeme další generace odnaučovat pracovat, místo toho, abychom je pracovat přinutili a pokud budeme dávat práci jiným než našim lidem, nikam to nepovede.

K daním bych ráda ještě podotkla, že elektronická evidence povinná pro malé ryby naše firmy ještě více ožebračí a velké ryby budou dál používat daňové ráje.

K velkým korporátním firmám, že to je cesta do pekel. Lidé, kteří nebudují značku, nedýchají za firmu, ve které pracují a nežijí její misí a vizí, jsou jí na houby. A to i za peníze. Nebudou loajální a nebude na ně spoleh. Srdce mají malé rodinné podniky a to je jejich síla.

A k sociálním dávkám podotýkám, že pokud je nedostávají ti, co je skutečně potřebují, jako třeba samoživitelky, které nemají na jídlo pro děti, tak ať je raději nemá nikdo.

Pokud nebudeme chtít dýchat za náš stát, za naši zem, což je taková naše rodina, jen trochu větší, nebude naše vlast vzkvétat. To není diktatura, to je láska k vlasti a především ctění pravidel. Není to utopie, dopředu chceme všichni, a to i v současného režimu a bez práce to bohužel nejde. A hrdým národem bychom se už konečně měli stát.

Odkaz: Hrozí, že nám lidé odejdou do Německa za kasu, říká majitel nemocnic

Od výplaty k výplatě

od výplaty. png

Statistické výzkumy dokládají, že si sice více než polovina Čechů si pravidelně každý měsíc odloží nějaké peníze stranou, ale je to tak malá částka, která je v tíživé životní situaci jako je i třeba ztráta zaměstnání nezachrání.

V celkovém průměru spoříme 1700,- Kč měsíčně. Nejnižší částku z okolních států. Více než půlka z nás si nedává stranou ani 1000,- Kč. A pokud už víme, jak se tvoří průměry, třeba jako průměrná mzda, kterou má málokdo, můžeme si o tom průměru myslet svoje.

Pětina lidí v průběhu měsíce utratí vše, co vydělá. Buď neumí hospodařit, nebo je jejich příjem tak nízký, že jim ani nezbude nic jiného.

Zmíněná čísla dokládá mezinárodní průzkum agentury Ipsos pro společnost Profi Credit, kterého se zúčastnily čtyři tisícovky respondentů.

Napsáno pro Svobodný blog – celý článek – Pokračovat ve čtení

Odkaz: Každý pátý Čech žije od výplaty k výplatě

Matky samoživitelky České republiky

a

Jak jsou na tom matky v nouzi? Naše matky samoživitelky, které mnohdy nezodpovědní tatínci budoucích dětí nechali na holičkách?

Hodně pracují a málo vydělávají. Nemají čas na svoje děti. Jsou utahané a nevyspané. Jejich děti jsou smutné, mají nízké sebevědomí a horší výsledky ve škole. Jsou stresované a nešťastné. Mnohdy šikanované.

Sociální systém selhává. Problém se stále neřeší.

Počet českých matek samoživitelek je největší v Evropské unii.

Matky samoživitelky jsou ve velké nouzi.

Mateřské školy zavírají kolem 17 hod, najít práci, která je do 16 hod a stihnou děti vyzvednout je téměř nemožné. Nemohou pracovat tam, kde by peníze vydělaly, jsou odkázány na noční směny úklidu a brigády o víkendech…

To pak zase nejsou s dětmi a koloběh výčitek, které je sžírají je neúprosný a nekonečný.

Z jedné brigád se také neuživí, takže jich mají několik, už jsme zase na bodu, kdy jsou buď peníze, nebo čas pro děti. V případě matek samoživitelek není ani jedno. Matky samoživitelky mají hodně dřiny a práce, málo času a zejména velmi málo peněz.

V nevyplácení výživného, tedy nezodpovědní otcové jsou v České republice na prvních místech. Etika a zodpovědnost je zřejmě u některých mužů naprosto neznámý pojem.

matky b

Nový návrh zákona by mohl alespoň těmto matkám poskytovat zálohy 2500,- Kč. Pevně věřím, že zákon projde. Částka je sice nic moc velká, ale pro mnohé matky a zejména jejich děti může být záchranným kruhem.

Na příspěvek by měly nárok nejchudší rodiny s příjmem pod 2,7 násobek životního minima.

Už tak to číslo tedy vypadá hrozivě a nechápu, jak jsou z něj matky a jejich děti schopné vyžít.

Po neplatičích výživného by pak částku vymáhal úřad práce.

Samoživitelky nemají ani čas, ani finanční prostředky na to, aby chodily po soudech a potupně se hádaly o to, co jim náleží.

V Česku každé 5 dítě vychovává jeden rodič, nejčastěji matka samoživitelka. Statistický úřad podal zprávu, že více než 1/3 domácností s jedním rodičem a jedním či více dětmi se loni propadla pod hranici chudoby.

Kromě matek samoživitelek se také na hranici chudoby pohybuje 45 % osamělých žen.

Problémy s penězi mají i senioři ve věku 65 s více let.

Další ohroženou skupinou jsou rodiny se 3 a více dětmi.

 

Hranice chudoby odpovídá 60 % mediánu příjmu, který má domácnost k dispozici. Medián je hodnota představující střední hodnotu, na kterou dosáhne polovina lidí.

Hranice chudoby u jednotlivce vloni odpovídala 10 240 Kč

U samotného rodiče s jedním dítětem do 13 let pak částce 13 311,- Kč

 

Na toto téma jsem již psala v článku Nemáme na školní obědy pro děti

Že si v článku nevymýšlím si můžete ověřit v mnoha článcích a zprávách na internetu.

Hlad ve střední Evropě v 21. století je Bohužel tvrdá realita a to i v České republice. Tisíce českých dětí znají pocit hladu.

,,Pod hranicí příjmové chudoby žije více než milion Čechů. Extrémní chudobou pak trpí 400 tisíc lidí. Nejčastěji jsou to matky samoživitelky, které leckdy nemají na to, aby svým dětem zaplatily obědy ve škole. A ty pak mají občas opravdu hlad. Nehledě na to, že jim chybí také školní pomůcky a že si o školních výletech s ostatními mohou jen nechat zdát“.

matky a

 

Více v odkaze: Tisíce školáků mají hlad: Drsná realita ČR 21. století

Pokud chcete, každý z vás může pomoci.

Osobně změňte osud jednotlivce.

Zajděte do školy a diskrétně nabídněte pomoc.

Vyhledejte instituci, ale buďte obezřetní, ať se peníze opravdu dostanou potřebným. Ať je nespláchne mašinérie kolem.

Nejlepší způsob je tichá dohoda.

Nabídnout diskrétně přímo pomoc a každý měsíc třeba poslat ze svého účtu peníze přímo na stravné do školní jídelny, pod kódem dítěte. Je zde tisíce matek, co vám budou vděčné.

Video: Střepiny

 


 

Napsáno pro: Svobodný blog

 

Životní styl dneška

živ styl

S přibývajícím časem, který na této planetě trávím, mám pocit, že směr, kterým jsme se jako lidstvo vydali je nějak nesmyslný, nedefinovatelný a scestný. Pokud mohu posoudit alespoň malou část naší republiky, poznamenanou polistopadovou deziluzí a vstupem do evropské unie, nechápavě kroutím hlavou, kam se poděl zdravý selský rozum.

Největším jmenovatelem dnešního životního stylu je stres. Řekněme si to otevřeně. Stres má dvě východiska: Buď boj nebo útěk. Pokud s ním bojujeme, je známo, že násilí plodí zase jen násilí a je nutné si uvědomit, že boj je třeba zastavit a zamyslet se nad sebou, jak sebezničujícím způsobem žijeme a že už tak dál nelze žít dlouho. Po infarktu je již většinou pozdě. Útěk nic neřeší, vždycky vás to dožene. Situace se neustále a dokola opakují, dokud je nevyřešíte, nebo je alespoň s pokorou nepřijmete.

Pokud se ráno, když jedu do práce rozhlédnu, vidím strhané a zničené tváře únavou a totéž vidím i odpoledne. Lidé jsou nervózní, uspěchaní a v důsledku toho k sobě netolerantní a bezohlední. Čiší z toho smutek a beznaděj. Pokaždé, když se usmívám, protože jsem se rozhodla prostě žít jinak, vidím nechápavé nebo i podrážděné reakce kolemjdoucích. Mají v očích buď otázku, proč se jako usmívám (jestli jsem normální), nebo co si to jako vůbec dovoluji….Pokaždé, když mi někdo úsměv oplatí mám obrovskou radost.

Navzdory tomu, že se nám po listopadu víceméně začalo lépe dařit po materiální stránce,  nejsme ani šťastnější ani zdravější. V poslední době šla ale i naše ekonomická situace hodně do háje. Většina lidí je na průměrném platu v rozmezí od 9000,-  do 15000,- Kč, což  je vzhledem k tomu, kolik stojí bydlení, energie, potraviny nebo např. všudy přítomná elektronika, hodně pod čarou tzv. průměrné mzdy.

Naše společnost je tak nějak těžce nemocná: Bezohledností, netolerancí, agresivitou, bezcitností, lhostejností, ekonomickým růstem a honbou za materiálními hodnotami. Nějak nám nedochází, že nová plazmová televize nebo každý rok nejnovější mobil, na který celý rok od rána do večera dřeme, je nám naprosto k ničemu a štěstí nám nezaručí. Zvykli jsme si pod masáží všudypřítomných reklam chtít vše, co má v reklamě prostě každý, aniž bychom to skutečně potřebovali. Chceme mít stále víc a mít se ještě lépe. Bojíme se, abychom o to co máme, nepřišli. Žene nás obrovská úzkost a strach.

Šťastnými nás ale dělají úplně jiné věci. Vzpomínám na to, jak jsme ještě jezdili na chalupu, kde nebyla voda, elektřina ani topení. Uměli jsme si povídat dlouho do noci a smát se. Dnes není kdo by jel. Nikdo nemá čas a nebo je příliš unavený. Naše bohatství jako jednotlivců a celé společnosti ale není dané tím, co dokáže pro sebe dobít a urvat, ale tím, jak se o to co vlastníme dokážeme podělit a čeho se dokáže vzdát.

Je to opravdu jednoduché, ale není to vůbec snadné. Každý musí začít u sebe. Měnit sebe, stávat se lepším, žít tak, aby se za to jednou nestyděl. Aby si z hrůzou nerval vlasy, až bude z tohoto života odcházet. Žít tak, jakoby měl zítra umřít. Každý den začínat znovu. Rvát se sám se sebou, i když to není vůbec snadné. Je to v maličkostech. V úsměvu, podržení dveří, pomoci s těžkou taškou… v ohleduplnosti a toleranci. Dobro se projevuje mírou schopnosti potlačit v sobě zlo. Je to schopnost poučit se z vlastních chyb a schopnosti si je nevyčítat. V zodpovědnosti, kterou máme především sami k sobě. Ve schopnosti jít příkladem našim dětem a chovat se tak, jak bychom chtěli, aby se jednou chovali oni.

Polistopadový vývoj v naší nejen zemi je pro mnohé zklamáním. Nadáváme na politiky, na korupci, na stát a stále hledáme viníka tam venku. Stačí si ale stoupnout před zrcadlo a najít v sobě schopnost pokory a uvědomění. Stále všichni opakujeme stejnou chybu. Historie je toho důkazem. Nikam jsme se neposunuli. Stále válčíme a myslíme si, že to někam povede.

Na světě jsou pořád tři druhy lidí: Ti nahoře, Ti uprostřed a Ti dole. Ti co jsou nahoře, tam pochopitelně chtějí zůstat, Ti uprostřed se derou nahoru a ti dole jsou příliš unavení dřinou, než aby si uvědomovali cokoli mimo svůj každodenní život, kdy je jejich cílem prostě přežít.

Cílem je zrušit všechny rozdíly a vytvořit společnost, v níž si budou všichni lidé rovni. Dějiny se tedy opakují. Po nějakém čase se ti dole naštvou spojí se s těmi uprostřed a nějakým způsobem svrhnou ty nahoře. Ti uprostřed získají Ty dole na svou stranu tím, že předstírají, že bojují za svobodu a spravedlnost. Jakmile ale dosáhnou svého cíle, nastane stejný scénář.  Ti dole jsou opět uvrhnuti nazpět do dřívějšího postavení otroků a nevolníků…

Jme zaslepení tímto neustálým bojem a nevidíme souvislosti. Hrozí úplné vyčerpání energetických rezerv, úplná devastace přírody a sebezničení. Nějak neřešíme kácení deštných pralesů, to že už dlouhou dobu hoří a umírají zvířata a ubývají tak v podobě stromů tvůrci kyslíku, který potřebujeme k životu. Neřešíme znečištěnou vodu, kupící se hromady plastů a ostatních odpadů. Neřešíme stav půdy, ve které pěstujeme potraviny, které jíme.  A neřešíme ani stav vzduchu, který dýcháme. Stále svou pohodlností devastujeme dál, úplně všichni. Někdy mě z toho až mrazí, ale každý den vstávám s tím, že budu žít dnešní den tak jak nejlépe za současné situace mohu. Každý den se snažím udělat aspoň tři dobré skutky a každý večer, najít alespoň tři pozitiva.

Víte co? Těch pozitiv jsem schopná nacházet už mnohem víc. Říkám jim vděčnosti. Za to, že mi někdo podržel dveře. Za to, že jsem nezmokla a začalo pršet až po návratu domů s mýma plnýma rukama. Nevím do které bych dala deštník. Za to, že mám střechu nad hlavou a co jíst. Za to, že jsme jakž takž jako rodina zdraví. Za to, že zde není válka. Za to, že žijeme….

Možná vám připadám divná. Možná si říkáte, na co si tu hraje? Moje odpověď je prostá. Právě, že už si na nic nehraji. Nasekala jsem v životě spoustu chyb a na některé z nich nejsem zrovna hrdá. To poučení a ta zkušenost, která z těch nejtěžších vznikla je ale k nezaplacení. Stejně se dívám na ty nejtěžší rány a lekce, které mi zasadili jiní. Díky tomu jsem tady a píšu. Díky tomu se každý den snažím žít jinak. Více se radovat a dělat věci co mě baví. Pak žiji lépe a víc se mi daří jak v práci tak i doma. Stýkám se s lidmi, se kterými jsem ráda a se kterými se vzájemně obohacujeme. Ty co do této kategorie nespadají z mého života prostě vypouštím, stýkám se s nimi co nejméně a nebo vůbec. Když to jinak nejde, pracuji na tom, aby mě to vnitřně neničilo a meditacemi si buduji odolnost.

Jako lidstvo většinou stále věříme, že přijde nějaký spasitel. Nepřijde. Jediný, kdo to všechno může změnit, jsme my sami. Je to na každém z nás. Je důležité, aby se důležité věci staly opravdu důležitými. Kéž je všichni dokážeme rozlišit. Držím nám všem pěsti.


 

Svobodný blog