Využijte akčních cen našich MakeUpů

IXIMA 18

Vyzkoušejte krémový makeup

Produkt založený na bázi přesličky a pupečníku asijského a růžových okvětních plátků, jejichž extrakty jsou opravdu kouzelné, výrobek vynikající kvality, s funkcemi osvěžujícími, stahujícími, hydratačními a obnovovacími.

Vhodné pro všechny typy pleti, zvláště pak pro citlivou pokožku. Jeho stálé užívání dává pružnost pokožce a odolnost proti vnějším vlivům, které se vyskytují, přičemž zabraňuje předčasnému vysychání a hloubkově hydratuje. Složení krémového make-upu, vytvoří na Vaší tváři dokonalé krytí a vytvoří přirozený make-up, pokožku prozáří a prosvětlí, díky svému složení nevysušuje vaší tváři. Vyrovnává kožní hydrataci, dodává ochranu, pokožka je hladká a měkká.

Neoblékejte jen své tělo, oblékejte i svou tvář. Nenechte na ni působit prach, smog a pily, v zimě mráz a chlad a v létě horko a slunce, předejdete tak problémům s pokožkou, pupínkům a předčasnému stárnutí.

Vyzkoušejte jemný BB cream 

Měkká emulze, která zahalí vaši pleť do hedvábného závoje v jemném odstínu při styku s pokožkou. Je dokonale homogenní, s dlouhotrvajícím efektem. Jeho vlastnosti jsou obdobné vlastnostem hydratačního krému, ale také dokáže dokonale sjednotit barvu kůže a skrýt drobné vady. Jemný a krémový, hydratační, nemastí ani nevysušuje, a zajišťuje dokonalý a přirozený make-up. Jemný a snadno použitelný. Obsahuje sluneční UV filtry i proti ultrafialovému záření a má antioxidační vlastnosti.
Vhodné pro všechny typy pleti, zajišťuje dokonalý celodenní make-up.

Charakteristika:

– přizpůsobivost na všechny druhy typy pleti

– hydratační

– ochranný

– vysoká snášenlivost

– přirozený efekt

– pohodlí a lehkost

Báze nejen pod makeup 

Vynikající fluidní, podkladové, liftingové a hydratační, ochranné sérum s vysokou koncentrací účinných látek, které se používá jako základ pod make-up zejména pro suchou a citlivou pleť, také pro pleť zralou, vyžadující zvláštní péči nebo jako regenerační sérum pod krém. Obsahuje účinnou kombinaci rostlinných extraktů (chmel, ženšen, koňský kaštan) a vitamíny A až E v součinnosti s kolagenem a elastinem. Již při prvních aplikacích tvář uvolňuje, uhladí vzhled a projasní a prosvětlí vaši tvář. Dokonalá výživa pro vaši tvář, elixír, který dodá vaší pleti svěžest. Tentokrát s vysokou koncentrací účinných látek z profesionální řady cover cover.

 

V pavoučí síti

pavoučí síť

Kdopak se chytí v pavoučí síti,

kdo zná odpověď na své otázky,

ten kdo se chytí, vnímá a cítí,

a ví, že nelze žít bez lásky.

 

Ve třpytu obdivuhodných kapek ranní rosy,

skvostných briliantů planety,

hřbet neohýbat, ale nahoru nezvedat nosy,

přijímat srdcem cizí náměty.

 

Proplouvat životem, necítit se zbitý,

spleť překážek nevnímat jako pavučiny zla,

vnímat dokonalost, s jakou přede je pavouk hbitý,

stále nepřestávat věřit na kouzla.

 

Kdopak se chytí, v pavoučí síti,

nespřádá své sny potají,

s odvahou kráčí, vstříc slunci, jenž svítí,

příkladem těm, jenž odpověď neznají.


Svobodný blog

Blaničtí rytíři

blaničtí ryr. jpg

Jeskyně Blanických rytířů je nedaleko naší chalupy u města Kunštátu, na kraji obce Rudka, v nitru kopce nazvaného Milenka.

Tvůrcem, jehož políbila múza a vytvořil tak jedinečné dílo, byl rodák z nedalekého Bořitova, Stanislav Rolínek, živící se jako čalouník a nadaný sochař samouk, umírající na tuberkulózou plic. Nejprve vytesal zdařilé sochy husitských bojovníků do skal nedaleko svého rodiště a to hasičskou sekyrkou a půlkou nůžek na stříhání ovcí. V roce 1928 zde vytvořil velkolepou sochu našeho prvního prezidenta Tomáše Garrigue Masaryka. Socha byla opravdové veledílo 13m vysoká socha se označovala jako největší ve střední Evropě. Bohužel dnes zde již uvidíte pouze obrovské boty na podstavci, socha Masaryka byla za II. světové války na základě udání zničena.

masaryko

Pískovcové skály, do kterých dělníci vyhloubili jeskyni, byly základem pro bájné blanické rytíře. Vůdčí postavou je socha svatého Václava na koni stojící uprostřed spícího vojska. Vchod do nitra hory hlídá mohutný a nádherný kamenný lev. Rolínek ve svém životě skutečného lva nikdy neviděl a vytvořil jej jenom podle obrázku.

lev

Blaník je opředen mnoha nejrůznějšími pověstmi, zřejmě s keltských dob. Pověst o vojsku bojovníků spících v nitru hory, odkud vyjedou na pomoc svému lidu, je rozšířena v celém keltském světě. Uvnitř hory odpočívá vojsko, které čeká, až bude českému národu nejhůře. Jeho velitelem je sám patron země České svatý Václav. Ve chvíli, kdy bude naše vlast v největší tísni, zazelená se suchý dub na Blaníku a pramen pod ním vydá tolik vody, že se studánka přeplní a voda poteče až po stráni dolů. Pak se v hoře otevře tzv. Veřejová skála, rytíři uvnitř se probudí z hlubokého spánku a pod vedením patrona české země vyrazí proti nepřátelům, porazí je a v Čechách nastane opět klid a mír.

České národní obrození přineslo další pozoruhodné oživení.  V dubnu 1868 při vylamování základního kamene pro Národní divadlo se kamenický pomocník Václav Podbrdský z Louňovic zřítil z výšky 60 metrů. Spolupracovníci jej viděli padat a tělo se nikdy nenašlo. Podbrdský se však objevil až po 18 letech. U soudu ve Vlašimi, kde se soudil s kamenickým mistrem Šolínem o zaplacení mzdy za vylomení základního kamene a soud vyhrál. Musela mu být vyplacena dlužná mzda i s úroky. Byl však postaven před vojenský soud pro podezření z vyhýbání se vojenské službě.

Vypověděl, že se probral ve velkém klenutém sále, přivítán krásnou dívkou. Byl studovaný a učený, alespoň tu změnu na sobě cítil. Setkal se s Cyrilem a Metodějem, Karlem IV., Janem Husem a dalšími velikány… se spoustou z nich telepaticky hovořil. Řeči nerozuměl, leč myšlenkám ano.  Za zvuků staroslověnského chorálu se pak odebrali zpět do nitra hory a krásná dívka se vznesla ke stropu, kde se změnila v jasnou letní oblohu. Podle Václava Podbrského to vše trvalo 18 hodin, když však vyšel z Blaníku ven, zděšeně zjistil, že uplynulo dlouhých 18 let. Vojenský soud označil tvrzení za fixní ideu, ale přijal jej. Za uniknutí vojenské službě potrestán nebyl.

Vždy, když jedu okolo, mám tak nějak pocit, že jsem Blanickým rytířům blíže, i když jsou zde jen vytesáni. V duchu prosím, aby byli Blaničtí rytíři ve střehu, i když spí. Vkládám do nich své naděje. Z historie víme, že nám mnohonásobně zaprodaným nikdo nikdy moc nepomohl a bránit se sami moc neumíme. A při každé návštěvě hory, si na ně vzpomenu. Mám ale pocit, že mnoho lidí si myslí, že opravdu zařehtají koně a v čele s Václavem se zhmotní a vyjedou.

Jedná se však o metaforu, kdy si máme připomenout sílu všech velkých Čechů. Najít v sobě jejich energii a vyrazit v před a konečně se nenechat zahanbit a bojovat. O svobodu se musíme zasloužit, není samozřejmostí. V duchu se také ale i modlím, aby to nebylo třeba. Násilí vždy budí jen násilí.

Skláním se před Svatým Václavem i před rytířskou odvahou. Vyjet do boje chce obrovskou odvahu. Pokud někdo tvrdí, že nemá žádný strach je blázen nebo lže. I když je strach malou smrtí, je také pudem sebezáchovy a právě i díky němu je nám dáno přežít. Mám úctu i k T.G. Masarykovi. Máme li k němu výhrady, nikdo z nás není stoprocentní.

masaryk. jpg

Na známých osobnostech jsou i ty slabosti a nepovedené věci více vidět. Bez chyb bychom nebyli tím, čím jsme a čím se stáváme. Bez chyb k nám nepřichází zkušenost a neposouváme se v před. Kéž by přišel zase ten, jenž dovede vést národ Český tak aby vzkvétal a byl šťasten.


 

Svobodný blog

Z deníku blogerky

blog

Ani nevím, zda se tak cítím. Myslím jako blogerka. Ale blog mám a pravidelně na něj píšu. A taky píšu na blogy jiných. I nyní marně přemýšlím, proč se jednou píše bloger a někdy blogger a co je vlastně správně. Možná mi na to odpoví jiní blogeři a nebo bloggeři?

Když jsem začínala, byla to pro mě hotová španělská vesnice. Pročetla jsem spoustu návodů. Přiznávám, že sotva do půlky. Do všech vyhledávačů jsem zadávala něco jako: jak založit blog a blog zdarma…. A vyjíždělo mi mnoho návodů, se kterými jsem si postupem času více méně začátečnicky věděla rady. Stále si na to slovo zvykám, “blog” nebo “blogování”. Dlouho jsem také přemýšlela, o čem to bude. Dlouho to byl prostě jen blog o … Chtěla jsem psát, je to něco jako terapie. Prostě ty myšlenky pošlete na výlet a je vám líp. Proto sláva blogování, i když mi to slovo tak nějak stále nepřirostlo k srdci. Tyto “blogy” mají často uzdravovací efekt jak pro pisatele, tak pro čtenáře. Oběma stranám se uleví.

Inspirace na mě padá tak nějak sama, jako dešťové kapky při letním lijáku. Někdy tak mocně, že musím v noci vstát a začít je zaznamenávat na papír. Občas se podívám, jak to vidí jiní, co píší, co je inspiruje, oslovuje, trápí, bolí či zajímá. Nedělám to příliš často. Ráda jsem originální a moc bych si přála, aby tomu tak opravdu bylo.

Výherkyně křišťálové lupy – [blog kávička a cigárko] z kategorie [nejlepší blogy] Marie Doležalová je mi sympatická. Také si na nic nehraje, píše, co si myslí a nebojí se být sama za sebe stejně jako já. Moc jsem toho od ní ale nepřečetla, raději píšu. Třeba se jí jednou zeptám, zda také na začátku pátrala stylem [jak založit blog] [jak si založit blog] [jak vytvořit blog zdarma] a zkoušela, hledala a vytvářela, nebo prostě začala psát.

Přiznávám se, že na technickou stránku mého [blogování] mi občas někdo mrkne. Někdo, kdo ví, jak má technicky fungovat [blog] a občas upravil nějaké [blogy]. Vrcholem mého snažení je totiž zadání něčeho jako je [blog.cz]               Tak trochu si myslím, že Maruška je na tom podobně.

U druhého odstavce mě všechny návody přestávají zajímat a opět začínám psát. Dešťové kapky mi prostě nedávají spát. Kdybyste mi chtěli vysvětlit, zda je lepší zadat do vyhledávače [idnes blog] nebo raději [blog idnes] tak, abyste se o tvorbě blogu dozvěděli co nejvíc, ani se nenamáhejte. Buď se to naučím za pochodu jako vše, nebo mi zase někdo s láskou pomůže, ale číst návody rozhodně nebudu.

Pokud jste na tom jako já, nezbývá vám než zadat něco jako “blog.cz” nebo “blog idnes” a prostě začít.

Mám ráda věci, co mají smysl a jsem docela spontánní. Moc ráda se zapojuji a měním svět i zdánlivými maličkostmi. Svobodnyblog je super nápad. Poslední dobou má mnoho přátel zablokovaný profil na FB, mizí nám tam naše odkazy a komentáře a o svobodě slova se dá dost polemizovat. Cenzura je všudypřítomná a demokracie slova je trochu pochybný termín.

Snesu kritiku. Co je pro jednoho nesmyslný blábol, pro druhého může být dokonalou perlou, dávající smysl. Tak klidně reagujte. Používejte něco jako sekci [blogy a názory] a komentujte a vyjadřujte se. Od toho jsme tady. Je super, že nás čtete. Dřív byla Svobodná Evropa, možná proto mi tak trochu nostalgicky přirostl k srdci [svobodnýblog] Bylo to tak nějak jednodušší. Člověk věděl, že pokud se chce opravdu něco dozvědět, pustí si prostě zmíněnou stanici. Nyní nám v médiích podsouvají to, co chtějí, abychom si mysleli. Pokud chceme hledat, informace sami, nalézáme spoustu tak rozporuplných názorů, že občas nevíme, podle čeho je třídit.

Nezbývá než myslet srdcem, používat intuici a zdravý selský rozum. Nespoléhat se na televizi a rádio a poctivě třídit internetové příspěvky. Buďme však rádi, že je co třídit. A pokud máme pocit, že už je toho tak nějak strašně moc, vypněme veškeré kouzelné krabičky přenášející obraz či zvuk a utíkejme do přírody. Dívejme se do zelených korun stromů, zasněžených krajin a proudících řek. Zhluboka dýchejme a vnímejme kouzlo přítomného okamžiku, to je to jediné co nám tady opravdu patří.


Svobodný blog

Bobříci pro naše politiky

bobřík

Mí milí poslanci. Shlédla jsem pár záznamů z vašich jednání, dohadů i hlasování a mám pro vás návrh. Pusťte se i vy do lovu bobříků, aby jste se přesvědčili jací jste, co dokážetete, a aby jste se také v něčem zdokonalili, něčemu se naučili, něco dobrého získali!

Uvidíte, jaké pěkné příhody při lovu prožijete a jakou radost budete mít z každého uloveného bobříka. A nelovte bobříky sami! Lov se vám bude lépe dařit, vydáte li se na něj s dobrými kamarády, kteří mají stejné záliby a touhy jako máte vy. Budete se vzájemně pobízet k lovu, dodávat si chuti, vytrvalosti i odvahy, a budete přitom spolu kamarádit tak hezky a věrně, ,,na život a na smrt.”

  1. Bobřík mrštnosti

Ten se vám bude hodit. Kličkování je přece vaše parketa. Umíte bravurně vyklouznout z jakékoliv otázky, na kterou nechcete odpovědět. Navrhovala bych vám intenzivní vytrvalostní tréning. Je to účinný nástroj k podpoře redukce váhy, růstu svalové hmoty, zpevnění ochablého svalstva a posílení kardiovaskulárního systému. Je jedním z nejčinnějších tréninků přesto, že zabere krátký čas. Vidím li vaše vzedmutá bříška, určitě to potřebujete. Vsadila bych se, že po pár hodinách, z vás budou padat také o něco smysluplnější slovní perly, než tomu bylo doposud.

  1. Bobřík míření

Naučíte se mířit slovy přesně. Buď okamžitě vyjde najevo, že nám věšíte bulíky na nos a otevřeně se odkopete, ukážete v pravém světle a nám všem dojde, že už vás nikdy nemáme volit. Anebo konečně začnete používat mozek a budete se snažit klást si dosažitelné cíle a neslibovat nemožné. Neslibuj, co nemůžeš splnit, nechť je vašim heslem. Keců už bylo dost a hlavní jsou činy. Sliby k večeři dětem nedám.

  1. Bobřík záchrany
  • Je důležité si opatřit lékárničku pro první pomoc a naučit se ji používat. Až někdo hodí dlažební kostkou místo vajec, bude se vám to hodit.
  • Naučíte se provést umělé dýchání. Až vám po zásahu dojde dech, můžete se resuscitovat navzájem.
  • Budete umět ošetřit menší rány, s výše uvedenou lékárničkou, to půjde samo.
  • Budete vědět, jak si počínat, jestliže někdo omdlí. A pacienti se mohou objevit na obou stranách. V našich řadách, protože z těch vašich výplodů by fakt jeden omdlel, ale i v řadách vašich, protože se častujete tak vybranými slovy, až se z toho jednomu dělají mžitky před očima.
  • Budete vědět co dělat při nevolnostech a bolestech žaludku. To jsou totiž hned další příznaky po omdlívání. Také tyto potíže mohou nastat po návštěvě vašeho bufetu, kde se nadměrně posilňujete v dotovaných cenách, o kterých se nám normálním smrtelníkům ani nesní.
  • Naučíte se podat první pomoc při uštknutí hadem. A to budete mít plné ruce práce. Protože svým třetím okem vidím samé jedovaté zmije ve vašich řadách a padám do kómatu pokaždé, když si zapnu televizní noviny. Trávíte nás jako krysy bez skrupulí a zbytečných servítků.
  • Naučíte se, jak pomoci při slunečním úžehu a úpalu. Poznáte i jaký je mezi tím rozdíl. Ve vašem případě to ale vyjde skoro na stejno. Mám pocit, že víkendy trávíte na Bahamách a pracovní týden začínáte vždy s těmito příznaky a vaše výsledky tomu odpovídají.
  • Zapamatujete si telefonní čísla hasičů, záchranné služby a policie. Až se totiž konečně všichni sejdeme na náměstí, bude nás tolik, že vám ani všechny již zmíněné orgány budou houby platné. Nás bude víc.
  • Budete mít dokonale zmapovaný terén a budete vědět, kde je v okolí nejbližší telefon a požární hlásič. Válka je na spadnutí a siréna se hodí vždycky. Taky může dojít k tomu, že se my dole naštveme a vypustíme gina z lahve. Naše elitní chemické jednotky mají ve světě obrovsky dobré jméno. Až přijde na lámání chleba a dojde nám s vámi trpělivost, získáme je na naši stranu a zaútočíme.
  • Také zmapujete adresy nejbližších zdravotních středisek a jejich telefon, jakož to i ordinační hodiny. Jak je již výše uvedeno, užitečné mohou být obě stranám. A pro ty, kteří se ještě nevyhranili, tedy nám všem.
  1. Bobřík plavce

Vláda má v zemi vládnout tak, aby se lidu dobře vedlo. Jak na vás tak koukám, pěkně v tom plavete. Váš styl není nijak vytříbený a je tak nějak těžce definovatelný. Chvilku prsa a chvilku znak, něco jako ,,kam vítr tam plášť“… Hodiny výcviku zejména synchronizovaného plavání by se vám opravdu hodili. Nejprve se můžete stmelit vy ve vládě a pak můžete sladit tempo se svým lidem. Pokud to nevíte, každý z nás by uvítal alespoň malý náznak nepředstíraného a pro změnu opravdového a upřímného zájmu o každého z nás. Působíte zde jako výběrčí daní. Jakmile vám je ale přestaneme platit, jak se bez nás obejdete?

  1. Bobřík dobrých činů

Tak tady je to snad bez komentáře. Můžete mi vaše dobré činy prosím začít jmenovat? Víte, jak zní začátek definice? Cituji:

,,Chce se od tebe, abys udělal alespoň sto dobrých skutků, třeba úplně nepatrných. Pomoz například kamarádovi s učením, navštiv ho, když je nemocný, nenech maminku vláčet těžké tašky s nákupem, pomáhej jí v domácnosti. Ale i jiní lidé uvítají tvoji pomoc, zvláště ti staří. Můžeš jim nanosit uhlí, naštípat dříví, nemají všichni ústřední topení. V dnešním rušném provozu na ulicích jsou nejistí a určitě budou rádi, pomůžeš-li jim při přecházení. Stejně můžeš posloužit i dětem a nevidomým. Příležitostí k dobrým činům je spousta, hledej je a přemýšlej o nich. Dej si heslo: Každý den dobrý skutek! Činy vykonané v rámci tohoto lovu se ti počítají do života, pokud jej plníš.“

Beru si popcorn a colu jako v kině a sedám si do první řady, až jej začnete plnit. Jsem zvědavá, jak si povedete…

  1. Bobřík odvahy

Chce to odvahu, dělat to co vy a ještě se nám nebát dívat zpříma do očí. Tohle vám jde dokonale. Já to ale vnímám jinak. Seberte odvahu a začněte konečně dělat něco dobrého a užitečného. Stále a donekonečna opakuji, že vláda má v zemi vládnout tak, aby se lidu dobře vedlo. Obrovské množství českých rodin je na hranici chudoby. Z deseti tisíc měsíčně se nám těžko živí naše děti. Nic nevypovídající umělý údaj o výši průměrné mzdy si prosím strčte za klobouk. Obrovské množství lidí ve vaší zemi ji opravdu nemá.

  1. Bobřík květin a přírody

No tak to jsem na vás zvědavá. Budoucnost naší planety a vůbec ekologie je vám očividně u zadní části těla. Kdo má bobříka květin, neutrhne zbytečně a nepošlape ani jednu květinu, nezasekne nůž nebo sekyrku do stromu, neštípá na jeho vystouplých kořenech dříví, ani na nich nerozdělává oheň…. Nám tu zatím hoří pralesy kvůli nezdravému palmovému oleji… skládky jsou všude… kácíme stromy a ničíme plíce naší planety a tiskneme hromady nepotřebných letáků, plné nepotřebných věcí, které vzápětí vyhazujeme do koše. Drancujeme planetu kvůli nerostnému bohatství, místo abychom využívali alternativní zdroje, které již dávno známe a živíme tak nenasytné monopoly, které z nás sdírají kůži.

  1. Bobřík velkého mlčení

Tak to by vám určitě prospělo. Mlčet alespoň 24 hodin. A abyste si to náležitě užili, mohli byste při tom pro změnu poslouchat vy nás. Zatím nás dokonale ignorujete. Když píšeme petice, když stávkujeme, když protestujeme na sociálních sítích i když požadujeme referendum. Rozhodujete o nás bez nás a sedíte si na uších. Nebo jste natolik sebestřední a arogantní, že vás absolutně nezajímáme. Jak se do lesa, tak se z lesa. Odmítám vás volit.

  1. Bobřík osamělosti

Ten klade velké nároky na trpělivost a opatrnost. Setrvej 10 hodin v lese nebo některém jiném kousku přírody úplně sami, to znamená na místě, kde nemůžete spatřit žádnou lidskou tvář…. Možná by vám prospěl pobyt ve tmě. Nedovedete si představit, co to s vámi udělá, když musíte vydržet sami se sebou. Jste naši zvolení zástupci, zasloužíte si to nejlepší, takže na tři týdny do tmy na samotku. To by byl fičák v hlavě.

  1. Bobřík zručnosti

Můžete si vyzkoušet, jaké by to bylo pro změnu neživit se obelháváním lidu a sebe navzájem, ale rukama. Mohli byste si například vlastníma rukama zorat pole a vypěstovat obživu. Naučit se hospodařit. Třeba všechno nesníst a uvědomit si, že nějaké zrní a brambory, musí zpátky do země, abyste příští rok neumřeli hlady. Došlo by vám, že být soběstačný je úžasný pocit a mohli byste to rozšiřovat po celé naší republice. Mohli bychom přestat dovážet a dát práci našim lidem. Vykašlat se na přehnané papírování a schvalování nesmyslných zákonů, které stejně musíme porušovat, abychom zde vůbec byli schopni podnikat a neumřít hlady. Vašich kvalit ale ani zdaleka nedosahujeme. Jako vzory v tomto směru jste naprosto fascinující…. Umíte obcházet zákony, okrádat, kličkovat, tunelovat a podrážet jedna radost…

  1. Bobřík síly

Ach jak já obdivuji silné muže. Není to jen ve svalech. Ale pokud nám posunete skříň a naštípete dříví, i za to vás dokážeme milovat. Síla je ale i v dodržení slibů… tak to vám tedy moc nejde. Ty předvolební jsou naprosto nesplnitelné již ve chvíli, kdy je vyslovujete a píšete na billboardy. ,,Slovo dělá muže“. Marně pátrám, kam se to podělo. Být vámi ale začnu trénovat, budete muset být silní, až boží mlýny domelou a jako bumerang se vám vaše činy začnou vracet. Kdyby vám to náhodou došlo dřív, uvědomte si, že ženy silné muže, kteří dodržují slovo budou volit houfně.

  1. Bobřík hladu

Vzhledem k tomu, že působíte poněkud nenažraně, bude to pro vás nadlidský úkol. Prvotní půst je 24 hodin. Doporučuji vám jako námi zvolené elitě takových 21 dnů. To je posvátné a magické číslo, za tu dobu by vám mohlo lecos dojít. Spojíte li to s pobytem ve tmě, garantuji vám, že na svět vyjde úplně jiný člověk. To by bylo, aby vás to nepoznamenalo. Základ máte dle vašich pupíků dobrý, životu nebezpečné to rozhodně nebude.

13. Bobřík ušlechtilosti

Tak tady je každá rada drahá. Možná si některé z pojmů budete muset vyhledat ve slovníku. Cituji:

,,Nebudeš nikdy hrubý, nepromluvíš jediné neslušné slovo. Nebudeš lhát. Budeš čestný, přímý a ochotný pomáhat ostatním. Neublížíš malým dětem, naopak budeš je chránit před násilím hrubců a rváčů. Nikdy nikoho nepodvedeš a neošidíš. Vynasnažíš se prostě být takový jako Luděk z Hochů od Bobří řeky. Vydržíš-li to 30 dní, můžeš si přišít na třinácté místo odznak bílého bobříka. Zásady tohoto lovu by však pro tebe měly zůstat trvalé, rozhodně bys neměl na ně po měsíci zapomenout, s úlevou si oddechnout, že je máš za sebou a víc už se jimi nezabývat! Porušíš-li během lovu bílého bobříka některý z jeho zákonů, musíš začít znovu a lovit dalších 30 dnů. Každý večer přísně posuzuj své celodenní jednání a chování a přemýšlej, zda jsi lov nějak neporušil! I po ulovení bobříka ušlechtilosti však každé porušení jeho zásad znamená, že jeho kolečko musíš z rukávu odpárat – a znovu ho ulovit, chceš-li jeho znak nosit. Bílý bobřík tě totiž navždy zavazuje být čestným a ušlechtilým člověkem.“

Pokud jste dočetli až sem, máte asi pocit, že to je tak trochu sci-fi. Dalších 13 bobříků do 26 si tedy nechám na příště, ale slibuji, že je napíšu a seřadím podle barev. Naděje umírá poslední. Třeba se ve vládě najde někdo, kdo se jimi alespoň pokusí řídit.


 

Svobodný blog

Dopis pro Ježíška

ježíšek

Milý Ježíšku,

Píšu ti s nadějí na změnu. Sledujíc směr, kterým se naše země ubírá, mě vede k tomu, abych i já připojila své přání.

Až poletíš přes naši republiku, vem to prosím kolem Pražského hradu. Vyjde li opět hvězda nad betlémem, prosím, ať se hlavně rozsvítí v hlavách těch, jenž nám mají vládnout. A také nechť světlo betlémské rozsvítí prostor jejich srdcí a začnou je používat. Osvěž jim prosím paměť, ať si vzpomenou na polistopadovou dobu, kdy jsme se alespoň na chvíli dokázali semknout a bojovat, ač tak trochu naivně.

Připomeň jim prosím tu sílu energie davu, všeobecného nadšení a touhy budovat v naší zemi místo, kde ,,Pravda vítězí nad lží a nenávistí“. Vést ji tak, aby se všem lidem lépe vedlo, neboť to je jejich úkolem. Prosím připomeň jim, že hrabat do vlastních kapes a zaprodávat duši ďáblu je jednou dožene, až budou přecházet na druhý břeh.

Pokud by se ti to nepovedlo, pozvi prosím na pomoc Heroda, nechť místo malých a nevinných dítek eliminuje ty, pro které je každá rada drahá. Prý je nás na této planetě stejně nějak moc. Jak tak na to totiž koukám, nějak nemáme sílu je od tamtud vypráskat bičem a dát jim co proto a stále čekáme, že přijde někdo, kdo nás zachrání.

Také prosím požehnej všem lidem v této zemi, nechť se konečně začnou pořádně dívat a vnímat ten neskutečný dar života a přestanou jím plýtvat na malichernosti. Přála bych si, aby každý chtěl denně udělat alespoň tři malé dobré skutky a každý večer našel alespoň tři maličkosti, za které dokáže být vděčný.

Ač mi i v době mého bujarého mládí do modelkovské výšky chybělo tak minimálně 10 cm, mám stejné přání jako každá Miss, stojící na podiu. Přála bych si ,,Světový mír“. A protože si plně uvědomuji, že nejsi náš sluha, ale velmi dobrý pán, povolej prosím armádu andělů, ať každému z nás denně šeptají do ucha, že máme na sobě začít makat, protože je to jen na nás a nikdo za nás nic neudělá. Jsme tvůrci svého života, tak kéž bychom se tak dokázali chovat.

Děkuji ti Ježíšku s úctou, láskou a pokorou z celého srdce….


 

Svobodný blog

Věčná nespokojenost

PivoNemůžu se zbavit dojmu, že jsme tak nějak věčně nespokojený národ. Špatně se rozhodujeme, pořád se nám něco nelíbí a stále to není ono. Mám pocit, že za Rakouska-Uherska jsme se měli nejlíp. Měl nám kdo velet. Umíme remcat, ale špatně se spojujeme za účelem dotažení změny do konce.

I v područí Ruska jsme tak nějak šlapali brázdu. Rozhodně jsme více komunikovali a museli jsme si více pomáhat. Nic jiného nám nezbylo. Neměli jsme sice moc na rozdávání, ale tak nějak jsme měli proti čemu bojovat a to nás spojovalo.

Vyrostla jsem na vesnici. Už jako dítě jsem s těmi dospělými chodila na brigádu. Školka i jídelna s družinou se stavěla svépomocí. Všichni co měli ruce a nohy šli pomáhat. Někdo stavěl, někdo umýval okna… Věděli, že pokud to neudělají, nebudou kam mít dát svoje děti a nebudou moct do práce. Bylo to fajn, drželi jsme při sobě a všichni jsme se znali.

Dneska chceme, aby všechno za nás udělat stát. Tak nějak mi to připadá nesmyslné. I ten chodník před naším domem má za nás uklidit někdo komu tak říkáme. Nevím jak vy, ale já jsem stát ještě nepotkala, ale velmi ráda bych si s ním potřásla rukou.

Také mi připadá divné, že vandalům ničícím nesmyslně skleněné tramvajové zastávky bez bočních stran J kam fouká i prší, nedojde, že ničí věc zaplacenou z naších daní, z peněz, které jsme v potu tváře vydobyli. Stejné je to s postříkanými zdmi fasád, nádherně opravených domů a zdemolovanými lavičkami. Ve výše zmíněném sousedním Rakousku by si to hned tak někdo nedovolil. Možná bychom potřebovali velký bič a malý dvůr. Chybí nám disciplína a výdrž makat na sobě místo ukazování na ty druhé.

Teď přišel vstup do Evropské Unie. A už to zase vypadá, že brzy vystoupíme. Mimochodem, jsem pro. Stále tvrdím, že sílu jít vpřed mají jen samostatné a samosprávné a soběstačné malé celky. Když se rozpadne, my tady budeme stále. Už bychom si měli uvědomit, že neustálé předávání klíčů od naší republiky nikam nevede.

Velcí Češi jako T.G. Masaryk nebo třeba Tomáš Baťa musí na nebesích kvílet rozervaní duševní bolestí, když se na nás s hůry dívají. Mají rozedraná čela od mlácení hlavou do zdi a vykřičené hlasivky voláním za co! 🙂

Je těžké nám pomoci, když se neumíme prosadit a rozhodovat. Je těžké nás porazit, když nebojujeme. A žádný z výše uvedených vetřelců nezvládne poslouchat ani naše nářky, ani keci u piva a ani naše vtípky dlouho. To už historie prokázal.

A já mám chuť volat tam nahoru: Kde jste velcí Čechové? Přijde nám opět ukázat, jak vypadá vůdce. Zachraňte nás, prosím! Pak mi dojde, že jsem se právě projevila jako typický Čech, a jdu k zrcadlu. A tam se ptám: No tak to jsem zvědavá, co s tím sakra zase uděláš?

A pak jdu. Jdu psát. A s úctou vám děkuji za každý váš laik, za to, že ve vás kousek ze mě zůstane. Jdu pomáhat sousedce s těžkou taškou, pouštět paní v tramvaji sednout, držet dveře pánovi s plnýma rukama. Usmívat se a rozdávat naději. Makám na tom jít příkladem nejen mé dceři, ale všem, které znám. Každý večer si promítám svůj den a děkuji za vše dobré, co mě ten den potkalo a už se těším na den zítřejší a přemýšlím, co ještě udělám, víc, líp a dál.

Politika a politici zde tak nějak nestojí za nic. Politici jsou tak nějak šmejdi a okrádají národ, kterému by měli vládnout tak, aby se mu lépe vedlo. Sousedovi, který je volil bychom rádi dali pár facek… Stále ale můžu napsat na svobodný blog, co si myslím a zatím mě nikdo nezavře. To není špatné.

Žijeme v drahotě a bídě, nějak se nám to pár let po revoluci zvrtlo. Už se nemáme tak dobře, ale ještě jsme si to nepřipustili a tak nějak se zadlužujeme, než nám dojde, že už nám to přerostlo přes hlavu. Všechno stojí peníze a těch nikdo nemáme dost. S bídou máme na bydlení, televizi, ledničku, mikrovlnku, pračku, počítač, mobil a aspoň jedno auto do rodiny. To ale není bída, pleteme si pojmy. Hlady už tady nikdo dlouho neumřel.

Máme se tak zle, že jsme líní to místo remcání zlepšit. Nechce se nám místo nadávání ani práci měnit, ani se za lepší prací odstěhovat z Brna do Prahy. Je to tak nějak daleko a složité a tak nějak se nám nechce. Máme zde ten byt po babičce a tak nějak jsme zde zvyklí. Čtvrtina našich lidí má denně na cigarety, polovina na benzin do auta a tři čtvrtiny na alkohol. To není špatné.

Zaměstnancům se nechce pracovat a zaměstnavatelům se nechce platit zaměstnancům. Tak nějak neumíme nic dělat na sto procent. Neumíme se k sobě chovat korektně a rozumně. Neumíme se chovat loajálně a neumíme si loajality ani vážit. V obrovském spěchu si nevšímáme těchto tak důležitých věcí. Naštvaný dělník, dobrý dělník… takový omyl. Ale spokojený zaměstnanec zase u nás tak nějak zleniví a začne jej pálit dobré bydlo. Pokud nadáváme na šéfa, znamená to, že jej ještě máme a tím pádem máme dát co dětem k večeři. Anebo pokud máme zase líné zaměstnance, je super, že máme podnik, který jsme dokázali vybudovat a vést a tím dávat obživu lidem. No super. To není špatné.

Zdravotnictví za moc nestojí. Na každém pokoji nemáme televizi a na transplantaci orgánů je pořadník. Musíme se spokojit s tím, že pro nás v nouzi vcelku rychle dorazí sanitka, že nás nejdřív zachrání a až pak se ptají po průkazce pojištěnce, to není všude běžné. Máme všichni zdravotní pojištění a nárok na ošetření. Ano, pro nemocné děti občas sbíráme víčka od petlahví, ale myslím, že ve srovnání s jinými národy, i třeba s vyzdvihovanou USA, kterou já mimochodem absolutně odmítám mít za vzor, to není špatné.

S počasím je to nahnuté, nestojí za nic. V létě je velké vedro a v zimě krutý mráz. Ani ty hory a ani to moře tu nemáme. Ale nemáme zde také tsunami, tornáda, sopky a zemětřesení. Také zde chybí jedovatí hadi a pavouci, tygři a krokodýli. To není špatné.

Je to zde tak nějak na nic. Ale v tom případě nás tu přece nikdo nedrží, můžeme se sbalit a odjet zkusit štěstí jinam. Máme li na to koule. Určitě na nás s naším remcáním všichni čekají s otevřenou náručí. A určitě to tam někde bude růžovější, jednodušší a medovější. Možná i ti pečení holubi budou létat směrem do našich úst. A pokud jste z těch, co na to již výše zmíněný orgán mají, upřímně před vámi smekám. Mě moje podělané vlastenectví přikovává k prahu mého bytu. Moje neustálá touha něco změnit právě tady a právě teď a neutíkat jinam. Už vím, že mě to vždy dožene… Drží se mě to jako klíště. A taky nám nikdo naštěstí nezakáže se vrátit, když zjistíme, že takové místo neexistuje. Nebo nám to do háje nevyšlo. Ale i v tom případě jsme borci, že jsme se nepodělali už před odjezdem a měli jsme odvahu to zkusit.

Přes všechny ty výše popsané hrubé nedostatky naší tak nějak nefungující republiky to tak nějak není špatné. Ještě stále máme čas se hádat ve frontě, kdo tu byl dřív. Kdo je Sparťan a kdo Slávista.

Nic jako nerostné bohatství tu nemáme, tak nám to nikdo nechce vzít a nikdo na nás neútočí. Nic nám až tak nechybí a tak na nikoho neútočíme zase my. Nejsme až tak bohatí, aby se nám sem chtěli všichni chudí světa nastěhovat. Díky tomu všemu ale tak jako národ nedržíme moc pohromadě a nemáme tendence se ani násilím sjednocovat.

Pokud existuje na naší nádherné planetě, kde se může každý svobodně rozhodnout, čím chce být, jak chce žít a čeho chce dosáhnout, myslím, že je to tady v Čechách. Můžeme studovat i cestovat, podnikat i pracovat, pít pivo nebo jít s přáteli třeba na koncert… Můžeme dělat cokoli, co chceme. To není špatné.


Svobodný blog

 

Životní styl dneška

živ styl

S přibývajícím časem, který na této planetě trávím, mám pocit, že směr, kterým jsme se jako lidstvo vydali je nějak nesmyslný, nedefinovatelný a scestný. Pokud mohu posoudit alespoň malou část naší republiky, poznamenanou polistopadovou deziluzí a vstupem do evropské unie, nechápavě kroutím hlavou, kam se poděl zdravý selský rozum.

Největším jmenovatelem dnešního životního stylu je stres. Řekněme si to otevřeně. Stres má dvě východiska: Buď boj nebo útěk. Pokud s ním bojujeme, je známo, že násilí plodí zase jen násilí a je nutné si uvědomit, že boj je třeba zastavit a zamyslet se nad sebou, jak sebezničujícím způsobem žijeme a že už tak dál nelze žít dlouho. Po infarktu je již většinou pozdě. Útěk nic neřeší, vždycky vás to dožene. Situace se neustále a dokola opakují, dokud je nevyřešíte, nebo je alespoň s pokorou nepřijmete.

Pokud se ráno, když jedu do práce rozhlédnu, vidím strhané a zničené tváře únavou a totéž vidím i odpoledne. Lidé jsou nervózní, uspěchaní a v důsledku toho k sobě netolerantní a bezohlední. Čiší z toho smutek a beznaděj. Pokaždé, když se usmívám, protože jsem se rozhodla prostě žít jinak, vidím nechápavé nebo i podrážděné reakce kolemjdoucích. Mají v očích buď otázku, proč se jako usmívám (jestli jsem normální), nebo co si to jako vůbec dovoluji….Pokaždé, když mi někdo úsměv oplatí mám obrovskou radost.

Navzdory tomu, že se nám po listopadu víceméně začalo lépe dařit po materiální stránce,  nejsme ani šťastnější ani zdravější. V poslední době šla ale i naše ekonomická situace hodně do háje. Většina lidí je na průměrném platu v rozmezí od 9000,-  do 15000,- Kč, což  je vzhledem k tomu, kolik stojí bydlení, energie, potraviny nebo např. všudy přítomná elektronika, hodně pod čarou tzv. průměrné mzdy.

Naše společnost je tak nějak těžce nemocná: Bezohledností, netolerancí, agresivitou, bezcitností, lhostejností, ekonomickým růstem a honbou za materiálními hodnotami. Nějak nám nedochází, že nová plazmová televize nebo každý rok nejnovější mobil, na který celý rok od rána do večera dřeme, je nám naprosto k ničemu a štěstí nám nezaručí. Zvykli jsme si pod masáží všudypřítomných reklam chtít vše, co má v reklamě prostě každý, aniž bychom to skutečně potřebovali. Chceme mít stále víc a mít se ještě lépe. Bojíme se, abychom o to co máme, nepřišli. Žene nás obrovská úzkost a strach.

Šťastnými nás ale dělají úplně jiné věci. Vzpomínám na to, jak jsme ještě jezdili na chalupu, kde nebyla voda, elektřina ani topení. Uměli jsme si povídat dlouho do noci a smát se. Dnes není kdo by jel. Nikdo nemá čas a nebo je příliš unavený. Naše bohatství jako jednotlivců a celé společnosti ale není dané tím, co dokáže pro sebe dobít a urvat, ale tím, jak se o to co vlastníme dokážeme podělit a čeho se dokáže vzdát.

Je to opravdu jednoduché, ale není to vůbec snadné. Každý musí začít u sebe. Měnit sebe, stávat se lepším, žít tak, aby se za to jednou nestyděl. Aby si z hrůzou nerval vlasy, až bude z tohoto života odcházet. Žít tak, jakoby měl zítra umřít. Každý den začínat znovu. Rvát se sám se sebou, i když to není vůbec snadné. Je to v maličkostech. V úsměvu, podržení dveří, pomoci s těžkou taškou… v ohleduplnosti a toleranci. Dobro se projevuje mírou schopnosti potlačit v sobě zlo. Je to schopnost poučit se z vlastních chyb a schopnosti si je nevyčítat. V zodpovědnosti, kterou máme především sami k sobě. Ve schopnosti jít příkladem našim dětem a chovat se tak, jak bychom chtěli, aby se jednou chovali oni.

Polistopadový vývoj v naší nejen zemi je pro mnohé zklamáním. Nadáváme na politiky, na korupci, na stát a stále hledáme viníka tam venku. Stačí si ale stoupnout před zrcadlo a najít v sobě schopnost pokory a uvědomění. Stále všichni opakujeme stejnou chybu. Historie je toho důkazem. Nikam jsme se neposunuli. Stále válčíme a myslíme si, že to někam povede.

Na světě jsou pořád tři druhy lidí: Ti nahoře, Ti uprostřed a Ti dole. Ti co jsou nahoře, tam pochopitelně chtějí zůstat, Ti uprostřed se derou nahoru a ti dole jsou příliš unavení dřinou, než aby si uvědomovali cokoli mimo svůj každodenní život, kdy je jejich cílem prostě přežít.

Cílem je zrušit všechny rozdíly a vytvořit společnost, v níž si budou všichni lidé rovni. Dějiny se tedy opakují. Po nějakém čase se ti dole naštvou spojí se s těmi uprostřed a nějakým způsobem svrhnou ty nahoře. Ti uprostřed získají Ty dole na svou stranu tím, že předstírají, že bojují za svobodu a spravedlnost. Jakmile ale dosáhnou svého cíle, nastane stejný scénář.  Ti dole jsou opět uvrhnuti nazpět do dřívějšího postavení otroků a nevolníků…

Jme zaslepení tímto neustálým bojem a nevidíme souvislosti. Hrozí úplné vyčerpání energetických rezerv, úplná devastace přírody a sebezničení. Nějak neřešíme kácení deštných pralesů, to že už dlouhou dobu hoří a umírají zvířata a ubývají tak v podobě stromů tvůrci kyslíku, který potřebujeme k životu. Neřešíme znečištěnou vodu, kupící se hromady plastů a ostatních odpadů. Neřešíme stav půdy, ve které pěstujeme potraviny, které jíme.  A neřešíme ani stav vzduchu, který dýcháme. Stále svou pohodlností devastujeme dál, úplně všichni. Někdy mě z toho až mrazí, ale každý den vstávám s tím, že budu žít dnešní den tak jak nejlépe za současné situace mohu. Každý den se snažím udělat aspoň tři dobré skutky a každý večer, najít alespoň tři pozitiva.

Víte co? Těch pozitiv jsem schopná nacházet už mnohem víc. Říkám jim vděčnosti. Za to, že mi někdo podržel dveře. Za to, že jsem nezmokla a začalo pršet až po návratu domů s mýma plnýma rukama. Nevím do které bych dala deštník. Za to, že mám střechu nad hlavou a co jíst. Za to, že jsme jakž takž jako rodina zdraví. Za to, že zde není válka. Za to, že žijeme….

Možná vám připadám divná. Možná si říkáte, na co si tu hraje? Moje odpověď je prostá. Právě, že už si na nic nehraji. Nasekala jsem v životě spoustu chyb a na některé z nich nejsem zrovna hrdá. To poučení a ta zkušenost, která z těch nejtěžších vznikla je ale k nezaplacení. Stejně se dívám na ty nejtěžší rány a lekce, které mi zasadili jiní. Díky tomu jsem tady a píšu. Díky tomu se každý den snažím žít jinak. Více se radovat a dělat věci co mě baví. Pak žiji lépe a víc se mi daří jak v práci tak i doma. Stýkám se s lidmi, se kterými jsem ráda a se kterými se vzájemně obohacujeme. Ty co do této kategorie nespadají z mého života prostě vypouštím, stýkám se s nimi co nejméně a nebo vůbec. Když to jinak nejde, pracuji na tom, aby mě to vnitřně neničilo a meditacemi si buduji odolnost.

Jako lidstvo většinou stále věříme, že přijde nějaký spasitel. Nepřijde. Jediný, kdo to všechno může změnit, jsme my sami. Je to na každém z nás. Je důležité, aby se důležité věci staly opravdu důležitými. Kéž je všichni dokážeme rozlišit. Držím nám všem pěsti.


 

Svobodný blog

Vnímejme souvislosti

indonesie

Ano, myslí, že nedomýšlíme důsledky. Nevnímáme to, co nevidíme, nebo to, co nechceme vnímat? Jsme masírováni cenzurovanými zprávami v TV a rádiu. Prostě nám tak nějak říkají to, co bychom si měli myslet. Opakují to pořád dokola tak dlouho, že se nám to vryje podvědomě až pod kůži. Občas se mi stává, že se sama podivuji nad tím, co jsem si zase nechala namluvit a co se mi to děje v hlavě.
Zaznamenali jste výzvu k bojkotování palmového oleje?

Problematika hořící významné části Indonésie a deštných pralesů se nějak v televizi přehlíží. Viděl o ní někdo něco ve zpravodajství nebo slyšel v rozhlase, že by to byl problém? Je to obrovská katastrofa a nějak to nechává všechny tam nahoře chladnými. Nepodporujme toto zvěrstvo alespoň nákupem výrobků s obsahem palmového oleje. Když to nikdo nebude kupovat, nemá cenu to nabízet, že. Potíž ale je, že tento olej je snad prakticky ve všem… Získaný palmový olej se využívá v potravinářství i kosmetickém průmyslu. Najdeme ho v čokoládě, šamponech i biopalivech. A jeho spotřeba stále roste.

Prostě a jednoduše s tím začněme denně něco dělat, postupně pomalu. Pak nebude mít důvod pěstovat palmu olejnou a vypalovat kvůli ní rozsáhlá území. Jako bychom zase neměli zdravější alternativu, kvůli které nemusí umírat ani vegetace ani živočichové.

Mohutné požáry sužují Indonésii od října, máme prosinec…. Následkem sucha se vypalování pralesů vymklo kontrole, nemůžu se ale zbavit dojmu, že vypalování prostě není nutné. Oheň a dusivý dým ohrožují obyvatele celého regionu. Vláda slíbila přísnější opatření. Hlavní příčinou je intenzivní pěstování palem olejných. Vypalování je však běžnou praxí už třicet let a vyústilo v ekologickou katastrofu. Proč se o tom ale nemluví a nijak se to neřeší? V plamenech umírají mimo jiné i vzácné druhy zvířat jako jsou orangutani, tygři a sloni. Rozsáhlé požáry v Indonésii jsou označovány za dosud nejhorší ekologickou katastrofu 21. století.

Nejen, že se vypaluje, ale probíhá také vysušování rašelinišť pro zakládání stále nových plantáží palem olejných. Také pro pěstování dřevin pro papírenský průmysl. Každoročně si plameny a emise vyžádají život průměrně až sta tisíc Indonésanů. To znamená, že pokud nám tedy nezáleží na rostlinách anebo zvířatech, co lidé? Nebo snad běžný Indonésan je něco méně než Evropan?  Jak se tedy vlastně na to díváme? Jak to, že masakr ve Francii se nás tak nějak všech dotkne a toto nás nechá chladnými… Jen proto, že to je nějak blíž nebo dál?

Bohužel žijeme v době, kdy lidé reagují svorně až tehdy, když se stane nějaké velká katastrofa. Tak znovu, co třeba masakr v Paříži? Proč si tedy nedáváme na profil Indonéskou vlajku?

Každý musí začít u sebe, bude-li nás víc a bude-li nás přibývat, změní se toho hodně, jen se opravdu musíme spojit. Ukažme nadnárodním, i dalším výrobním společnostem a všem ostatním, včetně lidí v jiných zemích tohoto Světa, že my to chceme prostě jinak. Jaká je nejjednodušší, nejrychlejší, nejsilnější a nejpokojnější cesta? Nekupovat výrobky, kde se vyskytuje palmový olej. Není stejně nijak zdravý, proto je tak levný….

Opět v plamenech umírají živý tvorové, vymírají vzácné druhy. Mizí obrovská část porostu, plíce naší planety. Do háje kdy už to vypalování a kácení přestane? Co tak asi budeme dýchat? Proč jsme asi čím dál víc nemocní? Plundrujeme, znečišťujeme, zamořujeme, devastujeme… Zdravý selský rozum opět nikde. Můj dědeček by to okomentoval tak trefně a natolik jadrně, že by to sem nebylo možné ani napsat, měl by ale zatraceně pravdu, i když to byl prostý člověk. Na rozdíl od titulu mu ale zdravý selský rozum rozhodně nechyběl.

Vše je jen v nás samotných. Jakmile změníme sami sebe, náš pohled na Svět a náš dennodenní život se změní k lepšímu, změní se i velmi rychle svět okolo nás. Bojujme a nenechme si vzít naději neustálým masírováním v médiích negativními zprávami, které opravdu vesměs nejsou tak důležité. Selektujme a také vnímejme souvislosti. 


 

Svobodný blog

Kam soustředíte pozornost, tam to roste aneb miluji tě Dědečku

děda

Je to prosté, ale musím říct, že než mi to došlo, tisíckrát jsem si nabila nos a ryla držkou v zemi. Trápila jsem se, rozčilovala, hroutila se a mnohdy ani nechtěla žít. Pořád jsem se ptala proč a hledala příčinu tam venku. Když jsem už jako malá rozčilovala nad nespravedlností života, můj dědeček pronesl posvátnou větu: ,,Dcérko, nesmíš taky nadletovat nad každým ho….“

Dědečka jsem milovala, hloubku jeho jadrně prohlašovaných úctyhodných pravd jsem pochopila teprve nedávno. Určitě se někde nahoře mlátil smíchy a kroutil hlavou nad mým dlouhým vedením. Marně přemýšlím, za co ho mí rodiče vlastně pořídili, zas tak bohatí jsme tedy nebyli. O to větší má určitě radost, když vidí, že mi to konečně začalo docházet a taky se podle toho začínám řídit.Kam soustředíte pozornost, tam to roste. No, to je tedy svatá pravda. Čím víc jsem se bála, že se něco stane a donekonečna jsem opakovala, hlavně ať se nestane tohle…., tím častěji jsem hrůzy právě obávaného typu na sebe přivolávala jak bumerang. Energie zhmotněných myšlenek je nebezpečná. Opravdu už jsme o tom přesvědčená.

Je důležité nesoustředit se na boj ale na změnu. A to na změnu vlastní. Takže pokud nám něco vadí, hlavně s tím nebojujme a neposilujme v sobě agresivitu, strach anebo úzkost. Když se ohlédnu za léty mých nesmyslných bojů, válím se dnes smíchy jako dědeček. Další naší obranou bývá útěk, i o tom něco vím.  Je to taky houby platné. Pokaždé Vás to dožene, i když utečete na druhý konec světa. Všechno musíte přijmout a pak to změnit. No, tak to se lehce řekne, že. Vidím to takto:

Vadí li mi zabíjení zvířat, tak je alespoň prostě nejím. Nechci li, aby hořel prales kvůli pěstování palmového oleje, nekupuju výrobky s jeho obsahem. Bude li nás víc a klesne poptávka, nebude důvod nabízet…. Musí to ale udělat každý, jeden po druhém. Funguje to jako domino a pak to jednou prostě spadne. Větu co já s tím tak asi můžu udělat, je třeba vyslovovat nikoliv s beznadějí, ale s pořádným otazníkem a okamžitě hledat odpověď. Každý malý čin je totiž základem pro čin další a opět jsme u domina. Podobné přitahuje podobné.

Pokud ráno vyjdete z domu a budete se usmívat, nejenom, že se na Vás budou dívat jako na idiota, protože všichni kolem se přece mračí, ale také vám to lidé občas oplatí. A pokud chodíte například stejnou cestou, začnou si na Vás zvykat, začnou Vás vyhledávat, těšit se na Vás a začnou se také usmívat. Jen Vás nesmí odradit ta spousta idiotů, která se rozhodla tvářit naštvaně. To je jejich problém, tak ho za ně neřešte. Máte určitě dost co dělat s těmi svými. Opět slyším svého dědečka:,,Nic nemět a eště smutnej byt, to by ani Pánbu nechtěl.“ Moudrý to byl muž.

Síla tolik zatracovaného a zesměšňovaného pozitivního myšlení ale prostě funguje. Jen se nic nesmí přehánět. Pokud máte exekutora u dveří a vy se usmíváte jako debil, protože přece pozitivně myslíte a čekáte, že Vás někdo zachrání, znamená to, že jste nic nepochopil. Na všem se musí pracovat. Takže zde pomůže další dědečkovo moudro: ,,Hlavně se nepos…“

Takže ať je problém sebevětší, exekutor neexekutor, vždycky se dá začít znovu a vždycky je řešení. Pokud jste včera řídili firmu a dnes jdete vykládat balíky z vagonu na nádraží, abyste si za co měli koupit rohlík, je to nový začátek. Vyčistíte si hlavu a posílíte fyzičku. Na všem se dá najít pozitivum. Je důležité vidět poloplnou sklenici místo té poloprázdné. Nemá cenu se zalamovat.

Víte, jak to totiž dopadne? Všichni umřeme. 🙂 To je jediná pravda, na které se shodneme všichni. A ať věříte či nevěříte, zda to tím končí nebo začíná, znepříjemňovat si dnešek starostmi, když vím, že tu zítra nemusím být, mi dnes už připadá padlé na hlavu.

Vážím si toho, že se ráno vzbudím, že mám dvě zdravé ruce a zdravé nohy. Mám co jíst a kde hlavu složit. Za to, že není válka, alespoň tady. Doplňte si sem vše, co tu chcete mít, pokud bych začala vypisovat svoje vděčnosti, nestačí mi na to zbytek mého života a to tu míním být zatraceně dlouho.

Podobné přitahuje podobné, a jakmile začnete soustředit svoji pozornost tam, kde Vás to těší a baví a myslet na to, co byste opravdu chtěli, začnou se Vám dít v životě podivuhodné věci. Začnete potkávat lidi, se kterými si rozumíte, také začnete dostávat nabídky, které se Vám budou hodit do života.

Pokud něco chcete dělat, tak to prostě dělejte. Dělejte to klidně zdarma a pokud to budete dělat dobře, s láskou a nadšením, která z Vás bude tryskat na dálku, najde se někdo, kdo to ocení a kdo Vám za to velmi rád zaplatí. Opět nezapomeňte na to, že musíte z něčeho žít. Takže ráno skládám ty balíky a odpoledne a večer rozdávám polévku chudým. Pokud u pozitivního myšlení nebudu opravdu myslet, budu totiž v řadě na polévku stát já. 🙂

Děkuji za všechno dědečku, miluju tě a už se na tebe těším 🙂


 

Svobodný blog