Vidíme je všude kolem a jednou, dá–li Pán Bůh a my se toho dožijeme, budeme stejní jako oni. Tam kdesi za vráskami, jenž jsou stopami života, jsou velké osobnosti.
My hledíme skrze ně a nevidíme jejich hloubku a velikost.
Nazýváme je různě. Starými lidmi, penzisty či důchodci a tak nějak máme tendence je vytěsňovat z našeho zorného pole a nevěnovat jim patřičnou pozornost.
Každý z nich byl mladý, energický a plný života. Krásný ve své jedinečnosti. Uměl mistrně kroužit na parketu, až se těm kolem tajit dech. Bavit společnost a rozesmát všechny kolem.
Nevidíme hloubku jejich činů.
Byli to lékaři, zachraňující naše životy. Učitelé, kteří změnily osudy mnoha dětí a pomohli jim splnit jejich sny. Pekaři, díky nim jsme měli co jíst. Prodavačky, které nám a našim dětem s úsměvem prodávali svačiny. Řemeslníci, díky kterým máme postavené domy, svítí nám elektřina a teče nám voda.
Byli to milující matky a ochraňující otcové. Přátelé na život a na smrt. Ti, co vás podrží, když jste na dně a nenechají vás padnout ještě hlouběji….
Byli to lidé, kteří se nyní ukrývají tam kdesi za vráskami, vypovídajícími o jejich činech, prožitcích, radostech a strastech.
Dá-li Pán Bůh, i my budeme houpat na kolenou svá vnoučata s neutuchající láskou, stejně jako oni dnes houpají naše děti.
Snad nebudeme neviditelní brouzdat ulicemi s pocitem zbytečnosti a zmaru. S pocitem neviditelnosti či obtíže.
Kéž bychom viděli skrz a uměli ocenit velikost každého z nich. Uměli je přijímat s jejich obrovskými činy, které zanechali na tomto světě.
Kéž bychom místo obalu soudili obsah.
Můj Bože, to bych si přála.
V tomto ohledu je život více méně spravedliví k nám všem, aspoň k nám, co se toho dožijeme.
Tam kdesi za vráskami budeme bloudit ulicemi jednou i my.
