Historie se opakuje. Pořád je to stejné. V jednom okamžiku vždy nastává dekadence, úpadek a pád. Myslím, že jsme mezi druhou a třetí fází. Je to na spadnutí a pak už to jde velice rychle.
Popřeli jsme sami sebe. Úplně jsme si přestali vážit všech podstatných věcí. Místo hodnoty jako je zdraví a život samotný, se neustále dobrovolně ničíme:
· Nezdravým jídlem
· Přehnanou zátěží
· Stresem a nervozitou
· Léky, které jen tlumí příznaky, ale neuzdravují příčinu nemocí
· Honbou za technologickými výstřelky, které nejsou totálně potřebné k životu
· Nevážíme si vlastního zdraví
· Místo jedinečnosti hledáme dokonalost a myslíme si, že třeba plastickou operací ji docílíme
· Na úkor pohodlí plundrujeme přírodní zdroje
· Znečišťujeme a ničíme planetu
· Přihlížíme k tomu, jak vymírají živočišné druhy, kácíme, vypalujeme…
· Lžeme si do vlastní kapsy a myslíme si, že nám to projde
· Nevíme co je etika a morální zásady
· Chováme se k sobě neurvale a bezohledně
· Plýtváme, v našich domovech i supermarketech, spoustu jídla rveme do kontejnerů
· Ve zdánlivé snaze pomáhat druhým ničíme sami sebe, svoje země
· Necháme si obsazovat a brát své vlasti, které jsme pracně vybudovali…
Ucho už se utrhlo. Džbán upadl na zem, střepy se rozlétly do všech stran a nelze je slepit. Poslední kapky vody vsakují do země.
Proces je rozjetý, nelze to zastavit, pouze ztlumit.
Používáme spoustu prázdných frází, s lidskostí to nemá ale nic společného.
Dali jsme přehnaný důraz na jedince.
Sám ale člověk nepřežije.
Vidíme ,,sebe“ a ,,ty druhé“. Nevidíme ,,nás“.
To je obrovský rozdíl. Nedýcháme jeden pro druhého. Společně.
Přežít se dá jen v rámci tlupy. Za dodržování pravidel, které však neodporují zdravému rozumu.
New Age
Tím se nyní oháníme. Spoustou knih plných pozitivního myšlení. Každá se něčím liší a každá hlásá, že právě v ní je napsána pravda. Je to ale zřejmě námi nepřesně pochopeno. V podstatě jsme tvůrci svého života, nikdo za nás náš život nezmění. Zapomínáme ale na vlivy zvenčí.
Na to, že tu nejsme sami. Na to, že i ti druzí jsou zde. Ti druzí chtějí také měnit svůj život a být jeho tvůrci. Fungujeme jako celek. Přesněji měli bychom fungovat jako celek.
Berme si příklad z mravenců, ti fungují jako živý organismus. Měli bychom vnímat ty druhé, budovat soudržnost vlastního kmene a rozvíjet ji. Být tolerantní, ohleduplní a pomáhat si. Objevit vlastenectví. Být hrdí a odhodlaní.
Historie tvoří budoucnost. V okamžiku teď nastává naše budoucnost. Nespoléhat jenom na to, že máme osud ve svých rukou, ale být jeho součástí. Nebrat jej ani jako daný a nezměnitelný. Vnímat všechny události a rozvíjet je. Prožívat a cítit.
Málo si své existence vážíme. Chybí nám pokora. Nectíme jeden druhého. Neuctíváme matku zemi, která nás živí. Příliš jsme se odklonili. Od přírody a od sebe samotných. Od lidskosti.
Nejsme ani pánové tvorstva ani neporazitelní. Planeta si to s námi vyřídí kdykoliv si vzpomene. Nebo přijde třeba meteorit z vesmíru. Hrajeme si na to, kdo je silnější. Nevážíme si toho, co je nejcennější. Života. Mohl by nastat den, kdy tu nebudeme.
Život samotný se asi o sebe postará. Už tolikrát přišla katastrofa a opět se dokázal život uchovat a znovu probudit. Přes doby ledové i vyhynuté dinosaury. Přes důkazy o dávných vyspělých civilizacích, jejichž technologie nechápeme, tak o nich raději moc nemluvíme. Už to tu bylo.
Až na dno
Půjdeme až na dno. Nic nás nezastaví. Už si jen musíme uvědomit, zda u toho chceme být a za jakých podmínek. A pak to alespoň začít mírnit. Obnovovat vztahy a budovat rodiny. Žít přítomným okamžikem. Ale nechtít urvat co se dá, ale užít si to v čistotě a dokonalosti přirozeného života. Budujme si komunity a vztahy, na kterých se dá stavět. Budeme to potřebovat.
Dolů to jde zatraceně rychle. Může to být dřív, než si myslíme. Ale netřeba panikařit. Jen se opakuje přirozený koloběh života. Historie se opakuje. Pořád je to život ve své kráse, síle a dokonalosti. Přechytračit to ale neumíme. Na to nemáme. Tohle neumíme udělat jinak ani líp.
