Těžko rozklíčovat kdo si začal, kdo v tom má víc prsty, která země má největší máslo na hlavě… Hledání viníka mě nikdy nebavilo, nikam to nevede a pokládám to za ztrátu času. Rozlité mléko je třeba utřít a zabránit tomu, aby se to více neopakovalo, nebo alespoň eliminovat ono rozlití mléka na co nejmenší opakovatelnou frekvenci.Co se týká oné migrační vlny, jsem jednoznačně proti. Útěk nic neřeší a vše vás vždy dožene. Takže pokud si uprchlíci myslí, že jim jinde bude lépe, jsou na omylu. A pokud si někdo z nás myslí, že tak nějak spasí svět tím, že někomu z nich pomůže zde, mýlí se také. Všechny nezachráníme a spíše svou pomocí učiníme medvědí službu. Také máme svých problémů dost, pokud čtete mé články, určitě víte, co tím myslím.
Oni všichni, jenž utíkají, musí bojovat za svoji zem a to tam u nich, zevnitř, nikoliv zvenčí. Za svobodu a mír ve vlastní zemi je třeba bojovat i za cenu obětí. Pokud utíkají ze své vlasti zejména muži, je něco špatně. Jako žena to vám mužům nezávidím, máte to sakramentsky těžké, být silní a jít bojovat. Věřte ale, že být matkou dětí a snažit se je v době boje ochránit a dát jim onu mateřskou láskyplnou péči 24 hodin denně a nedát na sobě projevit strachu, není o nic lehčí. Emancipace neemancipace, biologicky a podvědomě je to tak nějak dané. Pokud si to občas chce někdo čenžnout, čest výjimkám, ale také respekt přirozenosti.
Pokud jim chceme pomoci, tak tam u nich. Nevím, jestli je tedy cesta pouze jim dodávat zbraně a snažit se na tom vydělat, jak to někteří opět pochopili… Nebo jim tam pouze zase hrnou mraky jídla a oblečení… Také nevím, zda je dobré vyslat naše vojska… Prvotní příčinu je těžké odhalit a hodit si mincí, na kterou stranu se přidám, také není řešení. Každá rada drahá.
Z historie víme, že po každém rozkvětu vždy přišel úpadek. Ty co se jim dobře vedlo, začalo pálit dobré bydlo, neměli nikdy dost a žili na úkor ostatních, a ti dole se naštvali, spojili se, svrhli bojem vládu, při tom se vše zničilo, mnoho lidí zahynulo a začínalo se zase od začátku.
Plést se do něčeho, čemu nikdy nemohu rozumět, se vždy obrátí proti tzv. šlechetnému zachránci dle přísloví, každý skutek bude vždy po zásluze potrestán. Zase jsme u toho, chceš li změnit svět, změň sebe. Jediné co vlastníme, je náš život a přítomný okamžik. I minulost s postupem času a přibývajícími zkušenostmi vidíme jinak, takže je relativní. A budoucnost neexistuje, je vždy nejistá a zasahuje do ní tolik faktorů v každé pouhé vteřině, že je téměř směšné cokoliv plánovat. Pokud si něco ze své budoucnosti tvoříme, je to v okamžiku teď.
S etniky, cizinci i imigranty zacházet neumíme. Rozdáváme sociální dávky do nekonečna, nutíme je přizpůsobovat se nám všem, což je nemožné. Pak je zase donekonečna omlouváme a diskriminujeme sami sebe. Všichni na to doplácíme. Myslím, že všichni víme o čem je řeč. Multikulturalismus je hloupost. Některé kultury žijí tak odlišně, že je naprosto nemožné je sloučit. Nic proti nikomu, ale já nikomu nechci ve svojí zemi tolerovat v rámci jejich zvyklostí zvyky, za které u nás lidi zavíráme do basy. To je proti zdravému rozumu. A pokud to ti rozumbradové na hradě neví, ať si zaplatí hodiny etiky, morálky a představí si, jaké by to bylo zažít na vlastní kůži.
Pokud se k tomu přidá náboženství, je to totálně v háji. Jakékoliv náboženství je zhoubné, jakmile se začne přikazovat a zakazovat, zavání to průšvihem. Aby bylo mezi námi jasno, jsem věřící člověk. Striktně ale odděluji instituci jako takovou od víry. Nepotřebuji žádného prostředníka. Jediné čím se řídím, je vědomí, že cokoliv, co nechci, aby jiní činili mě, se snažím nečinit jim. Snažím se chovat tak, jak bych chtěla, aby se jiní chovali ke mně. Příklady táhnou. Pokud udělám chybu, jako ji udělá každý, snažím se ji neopakovat a změnit sama sebe. Je to tedy dřina, to vám řeknu. Jsem ale šťastná, že mi to konečně došlo. Za všechny seky, co mám za sebou, děkuji, zkušenost je nepředatelná. Děkuji za každý rok, života, s každým přijde více pokory, vděčnosti a odhodlání na sobě máknout, abych jednou na smrtelné posteli neumírala hrůzou, že si to na druhé straně pěkně vypiju až do dna.
Takže pokud někdo odkudkoliv chce přijít, najde si ubytování a práci a bude respektovat naše zákony a nebude nám vnucovat ty svoje, prosím, nechť si přijde. To se ale výrazně liší od pobytu ve sběrných táborech a jiných zařízeních a čekání, kdo mi pomůže. Já se také neženu tam, kde se nerespektují lidská práva tak, jak je znám. A pokud bych šla, nečekala bych, že se mi někdo bude přizpůsobovat. Máme co dělat s lidmi, jenž si daru života neváží, nechápou zhoubnost násilí a už nám to i svými činy předvedli. Prvotně musíme hájit sami sebe.
Modlím se, aby nám to došlo dřív, než bude pozdě. Za mír v naší zemi. Za schopnost vážit si všeho co máme, za schopnost boje za svobodu, za její udržení a budování. Za sundání růžových brýlí při snaze pomáhat kontraproduktivně. Za sílu nalézt odvahu. Za silné muže, kteří by byli ochotni zasáhnout. Tak trochu se obávám, že jich zde není dost. Naše armáda je tak nějak malá, v rozkladu, neorganizovaná. Povinná vojenská služba zrušená. Smekám před muži, jenž jsou připraveni jít bojovat, před jejich matkami, jenž je vychovali a dokázali by je do boje pustit. Před ženami, které by byly ochotny ošetřovat a budovat zázemí a oporu. Válka je krutá a bolí. Kdo říká, že se nebojí, lže. Proto buďme prozíraví a važme si všeho, co máme a pracujme na tom, abychom to neztratili.
