Nejsem si jistá, zda všichni slovo solidarita chápeme správně. Definici tohoto slova solidarita můžeme zkusit nastudovat na wikipedii. Taktéž je to i se slovním spojení humanitární pomoc. Bohužel, přečtením oné definice se nedostáváme nijak moc dopředu. Hlavní jsou činy a ty musí být zřejmě dobře promyšlené a cílené.
Můžete se inspirovat v článku Sytý hladovému nevěří, který se mi zdá velmi podařený. Na chudobu se nám špatně dívá. Jme z ní nervózní, nevíme co s ní máme dělat. Zejména nevíme, co máme dělat s tím pocitem, co v nás pohled na chudobu vyvolává . Nejjednodušší je ho někam uvnitř zavřít a dělat, že to není. Chudoba začíná vadit v momentě, kdy je vidět. Je neestetická.
Další velmi zdařilý článek je s názvem Jak jsem nepřispěl na hladovějící děti v Africe. Přesně popisuje pocity dnešních lidí, kteří ještě zcela neotupěli. Se kterými to cloumá pokaždé, když projdou kolem bezdomovce a vždy, když vedle nich stojí lidská bytost, svírající v ruce Nový prostor. Na otázku, zda patříte k těm, co jsou už tak otupělý, že je to nechává chladnými, nebo k těm, kteří bojují s vnitřním pocitem, si každý musí odpovědět sám.
I já svádím dnes a denně vnitřní boj s otupělostí. S tím pocitem, jak unést všechnu bídu světa a nezbláznit se. S otázkou, zda dvacku hozenou do kelímku opět obdarovaný propije, aby zapomněl na svůj osud, nebo zda si za ni opravdu koupí jídlo.
Náš sociální systém selhává. Je neosobní a neosobnějším se ještě více stává. Bezdomovcům a žadatelům o práci zdarma zřídíme bankovní účet, místo toho, abychom jim nabídli práci. Bankovní účet bezdomovcům, zřejmě místo jídla postačí. Už jsem zde na toto téma psala.
Chybí mi programy na to, jak nedopustit, aby se lidé na samém dně prostě neocitli. Jak je tam nenechat spadnou. A jak je velice rychle dostat nahoru. Čas, a v onom okamžiku podaná pomocná ruka je klíčová. Čím déle jste bezdomovcem, tím méně vám to vadí. Vyloučení s mašinérie společnosti vám může přinést i úlevu. Nemuset ctít nesmysluplná pravidla je pro některé z nich i úlevné. Když jsme poprvé tento názor slyšela, chvilku mě trvalo, než jsem jej přijmula. Toto tvrzení ale nyní již z jistého úhlu pohledu i chápu.
Neefektivnost je zřejmě synonymum Evropské unie. Například ve školách jsou jasně popsané částky dotací s tím, jak se mohou využít. Škola má tedy v každé třídě monitor a promítačku, kterou nikdy nevyužije, ale praská jim v budově kanalizace a studentům nesplachuje ani WC. Pokud zřizujeme zákony a pravidla postavená na hlavu a nepoužíváme zdravý selský rozum, veškeré dotace jsou jen bezbřehým plýtváním penězi.
Stejně tak je to i se zmíněnou solidaritou a humanitární pomocí. Většina vybraných peněz jde na platy lidí, kteří jsou v nadacích zaměstnaní, něco jde dopravcům a velká část překupníkům. Kolik peněz se dostane skutečně hladovějícím a potřebným z vámi poslané částky s dobrým úmyslem je velkým otazníkem.
V žádném případě nechci použít slova: ,, je to marné, je to marné, je to marné“… Chcete-li ale opravdu pomoci, je důležité neodeslat bezhlavě peníze z účtu, ale hledat skutečné příběhy. Je důležité si asi uvědomit, že jednotlivec sice nespasí celé lidstvo, ale narůstající síla jednotlivců, rostoucí v nekonečné řadě pomoci, může dokázat velké a skutečné věci.
Můžete adoptovat na dálku a pomoci skutečné lidské bytosti. Můžete se také rozjet přímo do oblasti a přiložit ruku k dílu. Můžete vyhledat člověka, kterému vyhořel byt nebo je obětí záplav a pomoci jeho rodině znovu začít. Můžete také nosit nákup sousedce, která nemůže na nohy. Hlídat děti samoživitelce, nebo zaplatit školní obědy jejím dětem.
Ruku v ruce s tím jde otázka, zda uprchlíci, kteří pohrdají nabídnutou pomocí a jsou schopni říci do kamery, že nabízená životní úroveň v České republice je příliš nízká, neboť ve vlastní zemi měli 5x tak vyšší plat, než jim my nabízíme, je dobře cílená. Zda nepomáháme tam, kde o to nikdo nestojí.
Je známé rčení, že cesta do pekel je vydlážděná dobrými úmysly. Pokud pomáháte, děláte to pro sebe a nečekáte odměnu. Hmotné statky si do hrobu nikdo z nás nevezme. Pokud si sami sebe představíme na smrtelné posteli, zřejmě nám dojde, že odejít s dobrým pocitem, že jsme tu nebyli zcela zbytečně a nechovali se jako sobci, je nad všechny hmotné statky světa.
Solidarita 21 století tkví tedy ve vašem zdravém rozumu. Nenechat se vláčet mediálním tlakem a stokrát omílanou lží, jenž se stává skutečností, ale hledat skutečný příběh a budovat vztahy. Na dálku nebo tváří v tvář. Tak, jak si každý troufá a nakolik je silný. Směr, kterým se lidstvo vydalo, se mi zdá poněkud nešťastný. A tak v hloubce svého srdce věřím, že jako já smýšlí mnoho z vás, jenž tyto řádky čtete.
