Počítačové hry neznají mezí. Nejenže jsou plné násilí, agrese a smrti. Posunují se na další level. Žebrat na Můstku půjde už i z pohodlí domova. Staňte se virtuálním bezdomovcem.
Ať si říká, kdo chce, co chce, násilí v počítačových hrách na nás podvědomě působí. Tedy na ty, co je hrají. Já v životě nahrála ani jednu. Možná, že v jistém smyslu mohou být i přínosem, možná mohou rozvíjet jisté dovednosti jako Continue Reading
Pleteme si pojmy. Přiznání chyby neznamená slabost.
Je to známka velikosti, zdravého charakteru a sebevědomí, známka lidskosti a obdivuhodný počin. Fantastická vlastnost, téměř na vymření. Pokud ji máte, střežte si ji jako oko v hlavě. Pokud jste na vysokém postu a tuhle ctnost jste neztratili, bylo by mi ctí vás poznat.
Dovedeme-li se z chyby poučit a získat zkušenost, a v příštích dnech života ji neopakovat, jsme navíc hrdinové a stáváme se vítězi. A je úplně jedno o co se právě jedná a jak je to vítězství velké, stejně vždy záleží na osobním významu. Tedy jaký to má význam pro vás samotné.
V poslední době se to ale nenosí. Chyby nepřiznáváme, bereme je jako vlastní selhání, i okolí je tak vidí. Berou je tak naši nadřízení a jsme za to náležitě potrestáni. Opovržením, odejmutím osobního ohodnocení, anebo třeba ztrátou zaměstnání.
Pokrytectví nejhrubšího zrna.
Vytratila se nám lidskost. To, co dělá člověka člověkem.
Nikdo není neomylný, jsme lidé, chybovat je lidské a z chyb se učíme. Děláme je úplně všichni. Jen na těch druhých je víc vidíme.
A s narůstajícími posty směrem nahoru se stáváme neomylnými a tváříme se, že je neděláme. Hojíme si vlastní mindráky na těch dole.
Opět tomu nerozumím. Tak ať tedy dělají práci neomylné stroje a my lidé pak můžeme bez práce postupně umírat hlady. Má to logiku?
Totéž platí v přátelských vtazích, které snad už vymřely. Těm druhým netolerujeme chyby a nedostatky. Musí se to vždy hodit jen nám. Cokoliv. Roste nám sobeckost a pak pocit ublížení a křivdy. Máme pocit, že vše je proti nám. A pak se divíme, že ten život není k žití, že nedává smysl.
Nechali jsme se ovládnout důrazem na výkon a prapodivným vnímáním světa.
Lékem je návrat. Nejlépe do dětství. Kdy jsme ještě chápali základní věci. Dělení se o jablko, omluvu za svůj omyl a následující láskyplné usmiřující objetí, pocit lásky a přátelství. Jednoduchost vnímání naprosto čistě. Neměli jsme žádný pocit selhání, když jsme se učili chodit a tisíckrát jsme při tom spadli na zadek.
Dívejme se zpět. Na vlastní chyby. Dívejme se, co nám přinesly a kam nás posunuly.
Kým bychom byli, kdybychom vše udělali napoprvé dobře?
A je to vůbec možné?
Důležité je, čím jsme. Právě díky chybám, díky poučení, díky posunu, díky zkušenosti. Díky tomu, že jsme si je dokázali přiznat.
Neumíme-li si přiznat svoje chyby, chybí nám lidskost a ochuzujeme se o ty nejdůležitější a nejhodnotnější věci jako je důvěra, přátelství, obdiv a respekt.
Přiznání chyby neznamená slabost.
Je to vítězství nad sebou samými.
A svět patří vítězům.