Nemůžu se zbavit dojmu, že jsme tak nějak věčně nespokojený národ. Špatně se rozhodujeme, pořád se nám něco nelíbí a stále to není ono. Mám pocit, že za Rakouska-Uherska jsme se měli nejlíp. Měl nám kdo velet. Umíme remcat, ale špatně se spojujeme za účelem dotažení změny do konce.

I v područí Ruska jsme tak nějak šlapali brázdu. Rozhodně jsme více komunikovali a museli jsme si více pomáhat. Nic jiného nám nezbylo. Neměli jsme sice moc na rozdávání, ale tak nějak jsme měli proti čemu bojovat a to nás spojovalo.

Vyrostla jsem na vesnici. Už jako dítě jsem s těmi dospělými chodila na brigádu. Školka i jídelna s družinou se stavěla svépomocí. Všichni co měli ruce a nohy šli pomáhat. Někdo stavěl, někdo umýval okna… Věděli, že pokud to neudělají, nebudou kam mít dát svoje děti a nebudou moct do práce. Bylo to fajn, drželi jsme při sobě a všichni jsme se znali.

Dneska chceme, aby všechno za nás udělat stát. Tak nějak mi to připadá nesmyslné. I ten chodník před naším domem má za nás uklidit někdo komu tak říkáme. Nevím jak vy, ale já jsem stát ještě nepotkala, ale velmi ráda bych si s ním potřásla rukou.

Také mi připadá divné, že vandalům ničícím nesmyslně skleněné tramvajové zastávky bez bočních stran J kam fouká i prší, nedojde, že ničí věc zaplacenou z naších daní, z peněz, které jsme v potu tváře vydobyli. Stejné je to s postříkanými zdmi fasád, nádherně opravených domů a zdemolovanými lavičkami. Ve výše zmíněném sousedním Rakousku by si to hned tak někdo nedovolil. Možná bychom potřebovali velký bič a malý dvůr. Chybí nám disciplína a výdrž makat na sobě místo ukazování na ty druhé.

Teď přišel vstup do Evropské Unie. A už to zase vypadá, že brzy vystoupíme. Mimochodem, jsem pro. Stále tvrdím, že sílu jít vpřed mají jen samostatné a samosprávné a soběstačné malé celky. Když se rozpadne, my tady budeme stále. Už bychom si měli uvědomit, že neustálé předávání klíčů od naší republiky nikam nevede.

Velcí Češi jako T.G. Masaryk nebo třeba Tomáš Baťa musí na nebesích kvílet rozervaní duševní bolestí, když se na nás s hůry dívají. Mají rozedraná čela od mlácení hlavou do zdi a vykřičené hlasivky voláním za co! 🙂

Je těžké nám pomoci, když se neumíme prosadit a rozhodovat. Je těžké nás porazit, když nebojujeme. A žádný z výše uvedených vetřelců nezvládne poslouchat ani naše nářky, ani keci u piva a ani naše vtípky dlouho. To už historie prokázal.

A já mám chuť volat tam nahoru: Kde jste velcí Čechové? Přijde nám opět ukázat, jak vypadá vůdce. Zachraňte nás, prosím! Pak mi dojde, že jsem se právě projevila jako typický Čech, a jdu k zrcadlu. A tam se ptám: No tak to jsem zvědavá, co s tím sakra zase uděláš?

A pak jdu. Jdu psát. A s úctou vám děkuji za každý váš laik, za to, že ve vás kousek ze mě zůstane. Jdu pomáhat sousedce s těžkou taškou, pouštět paní v tramvaji sednout, držet dveře pánovi s plnýma rukama. Usmívat se a rozdávat naději. Makám na tom jít příkladem nejen mé dceři, ale všem, které znám. Každý večer si promítám svůj den a děkuji za vše dobré, co mě ten den potkalo a už se těším na den zítřejší a přemýšlím, co ještě udělám, víc, líp a dál.

Politika a politici zde tak nějak nestojí za nic. Politici jsou tak nějak šmejdi a okrádají národ, kterému by měli vládnout tak, aby se mu lépe vedlo. Sousedovi, který je volil bychom rádi dali pár facek… Stále ale můžu napsat na svobodný blog, co si myslím a zatím mě nikdo nezavře. To není špatné.

Žijeme v drahotě a bídě, nějak se nám to pár let po revoluci zvrtlo. Už se nemáme tak dobře, ale ještě jsme si to nepřipustili a tak nějak se zadlužujeme, než nám dojde, že už nám to přerostlo přes hlavu. Všechno stojí peníze a těch nikdo nemáme dost. S bídou máme na bydlení, televizi, ledničku, mikrovlnku, pračku, počítač, mobil a aspoň jedno auto do rodiny. To ale není bída, pleteme si pojmy. Hlady už tady nikdo dlouho neumřel.

Máme se tak zle, že jsme líní to místo remcání zlepšit. Nechce se nám místo nadávání ani práci měnit, ani se za lepší prací odstěhovat z Brna do Prahy. Je to tak nějak daleko a složité a tak nějak se nám nechce. Máme zde ten byt po babičce a tak nějak jsme zde zvyklí. Čtvrtina našich lidí má denně na cigarety, polovina na benzin do auta a tři čtvrtiny na alkohol. To není špatné.

Zaměstnancům se nechce pracovat a zaměstnavatelům se nechce platit zaměstnancům. Tak nějak neumíme nic dělat na sto procent. Neumíme se k sobě chovat korektně a rozumně. Neumíme se chovat loajálně a neumíme si loajality ani vážit. V obrovském spěchu si nevšímáme těchto tak důležitých věcí. Naštvaný dělník, dobrý dělník… takový omyl. Ale spokojený zaměstnanec zase u nás tak nějak zleniví a začne jej pálit dobré bydlo. Pokud nadáváme na šéfa, znamená to, že jej ještě máme a tím pádem máme dát co dětem k večeři. Anebo pokud máme zase líné zaměstnance, je super, že máme podnik, který jsme dokázali vybudovat a vést a tím dávat obživu lidem. No super. To není špatné.

Zdravotnictví za moc nestojí. Na každém pokoji nemáme televizi a na transplantaci orgánů je pořadník. Musíme se spokojit s tím, že pro nás v nouzi vcelku rychle dorazí sanitka, že nás nejdřív zachrání a až pak se ptají po průkazce pojištěnce, to není všude běžné. Máme všichni zdravotní pojištění a nárok na ošetření. Ano, pro nemocné děti občas sbíráme víčka od petlahví, ale myslím, že ve srovnání s jinými národy, i třeba s vyzdvihovanou USA, kterou já mimochodem absolutně odmítám mít za vzor, to není špatné.

S počasím je to nahnuté, nestojí za nic. V létě je velké vedro a v zimě krutý mráz. Ani ty hory a ani to moře tu nemáme. Ale nemáme zde také tsunami, tornáda, sopky a zemětřesení. Také zde chybí jedovatí hadi a pavouci, tygři a krokodýli. To není špatné.

Je to zde tak nějak na nic. Ale v tom případě nás tu přece nikdo nedrží, můžeme se sbalit a odjet zkusit štěstí jinam. Máme li na to koule. Určitě na nás s naším remcáním všichni čekají s otevřenou náručí. A určitě to tam někde bude růžovější, jednodušší a medovější. Možná i ti pečení holubi budou létat směrem do našich úst. A pokud jste z těch, co na to již výše zmíněný orgán mají, upřímně před vámi smekám. Mě moje podělané vlastenectví přikovává k prahu mého bytu. Moje neustálá touha něco změnit právě tady a právě teď a neutíkat jinam. Už vím, že mě to vždy dožene… Drží se mě to jako klíště. A taky nám nikdo naštěstí nezakáže se vrátit, když zjistíme, že takové místo neexistuje. Nebo nám to do háje nevyšlo. Ale i v tom případě jsme borci, že jsme se nepodělali už před odjezdem a měli jsme odvahu to zkusit.

Přes všechny ty výše popsané hrubé nedostatky naší tak nějak nefungující republiky to tak nějak není špatné. Ještě stále máme čas se hádat ve frontě, kdo tu byl dřív. Kdo je Sparťan a kdo Slávista.

Nic jako nerostné bohatství tu nemáme, tak nám to nikdo nechce vzít a nikdo na nás neútočí. Nic nám až tak nechybí a tak na nikoho neútočíme zase my. Nejsme až tak bohatí, aby se nám sem chtěli všichni chudí světa nastěhovat. Díky tomu všemu ale tak jako národ nedržíme moc pohromadě a nemáme tendence se ani násilím sjednocovat.

Pokud existuje na naší nádherné planetě, kde se může každý svobodně rozhodnout, čím chce být, jak chce žít a čeho chce dosáhnout, myslím, že je to tady v Čechách. Můžeme studovat i cestovat, podnikat i pracovat, pít pivo nebo jít s přáteli třeba na koncert… Můžeme dělat cokoli, co chceme. To není špatné.

Svobodný blog