Meditace mi dává smysl. Prohlubuje koncentraci, dodává klid a mír, prohlubuje soustředění, odhání stres. Dává vám obrovský relax, poznání sama sebe, těch skutečných hodnot v životě a nastoluje cestu, kterou se vydat. Někdy je poznání i docela překvapující, někdy odhalíte i něco, co na sobě musíte změnit, nebo třeba jen přijmout.
Ukážu vám to, co mi připadá velmi důležité, co obdivuji a co mě naplňuje obrovskou mírou klidu a lásky. To, k čemu Continue Reading
Nějak se nám ten život scvrknul. Stal se z něj boj o přežití.
Nejčastější slova co nyní slyším, jsou:
Nestíhám…
Spěchám…
Jsem v hrozným presu…
Nejsem schopná se vidět ani s kamarádkami z ulice. Bydlíme od sebe dva bloky, ale vidíme se snad 2x do roka. Bojujeme a přežíváme.
Ráno bojujeme s chutí nevstat, zamáčknout budík a upadnout ještě aspoň na chvíli do hlubokého spánku.
Bojujeme s dětmi, které se snažíme donutit vstát, snídat, obléknout se a jít do školy…
Bojujeme s dopravní zácpou v koloně aut… bojujeme o místo v přeplněné tramvaji… o doběhnutí trolejbusu přes křižovatku na červenou…
O místo v práci, o které nás chce připravit ten mladší kolega… o zvýšení mzdy, na kterou stejně nemáme nárok, protože za dveřmi je plno dalších zájemců o náš flek… o místo ve frontě v bufetu… o chvilku uvařit si třetí kafe, mezi tím co drnčí telefon a padají na nás lejstra i ze stropu….
O to, aby nám nezavřeli na poště, když s vyplazeným jazykem funíme z práce, o poslední rohlíky v hypermarketu těsně před zavíračkou…
O chvilku s našimi dětmi, o chvilku v posilovně, o malou kratičkou procházku se psem v parku…
Celý den bojujeme s únavou, nestíháním a stresem. Bojujeme s pocitem neposlat šéfa do háje a klienta do věčných lovišť… S pocitem neskočit pod tramvaj, ale už zase na poslední chvilku skočit do ní…
Bojujeme s výčitkami, že nic neděláme na 100 %. Kdykoliv děláme cokoliv, tam někde vzadu v hlavě je červík, který hlodá a našeptává:
Ještě jsi neudělal tohle… Teď jsi měl být tam… Neměl bys tu sedět…
Bojujeme se stresem, žaludeční neurózou a infarktem… s virózami a chřipkami, které neustále přecházíme a utlumujeme léky tam někam na pozadí… ničíme si zdraví… tak nějak se nám to přičítá, zapisuje a násobí… dřív nebo později všichni skončíme pod čarou…
Večer bojujeme s únavou. S vypětím sil děláme večeře a svačiny, úkoly s dětmi a co nejkratší procházky se svými čtyřnohými mazlíčky. Odbýváme a zkracujeme hovory se svými rodiči. Zuby si čistíme s posledním vypětím sil a do postele padáme s bojovným přáním, že zítra to uděláme jinak…
Boj je ale naplněn silnou negací, násilí plodí zase jen násilí. Nikam to nevede.
Nemáme čas.
Ano to je pravda. Čas nemáme, čas si děláme.
Na ty malé důležité věci, které už se nikdy nevrátí. Na většinu věcí, na kterou právě v okamžiku teď nemáme čas, v pozdějším věku už nebudeme mít energii a sílu.
Pamatuji si na dobu, kdy jsem měla čas. Na kávu s kamarádkou, na to si popovídat, na volné odpoledne.
Na dobu, kdy jsme nešíleli každou minutu z toho, že nebudeme mít práci a nebudeme mít co dát dětem k večeři…
Komunismus nebyl s lidskou tváří, jak stálo na nástěnkách. Byla spousta svinstva a umučených politických vězňů. Všichni jsme měli stejné teplákové soupravy a výběr pouze mezi plnotučným a polotučným mlékem od jednoho výrobce.
Přesto byla ta doba klidnější, a volnější. Někdy se mi strašně stýská.
Nemohu se zbavit pocitu, že v momentě, když jsme cinkali klíči, tohle jsme opravdu nechtěli….