Blaničtí rytíři

blaničtí ryr. jpg

Jeskyně Blanických rytířů je nedaleko naší chalupy u města Kunštátu, na kraji obce Rudka, v nitru kopce nazvaného Milenka.

Tvůrcem, jehož políbila múza a vytvořil tak jedinečné dílo, byl rodák z nedalekého Bořitova, Stanislav Rolínek, živící se jako čalouník a nadaný sochař samouk, umírající na tuberkulózou plic. Nejprve vytesal zdařilé sochy husitských bojovníků do skal nedaleko svého rodiště a to hasičskou sekyrkou a půlkou nůžek na stříhání ovcí. V roce 1928 zde vytvořil velkolepou sochu našeho prvního prezidenta Tomáše Garrigue Masaryka. Socha byla opravdové veledílo 13m vysoká socha se označovala jako největší ve střední Evropě. Bohužel dnes zde již uvidíte pouze obrovské boty na podstavci, socha Masaryka byla za II. světové války na základě udání zničena.

masaryko

Pískovcové skály, do kterých dělníci vyhloubili jeskyni, byly základem pro bájné blanické rytíře. Vůdčí postavou je socha svatého Václava na koni stojící uprostřed spícího vojska. Vchod do nitra hory hlídá mohutný a nádherný kamenný lev. Rolínek ve svém životě skutečného lva nikdy neviděl a vytvořil jej jenom podle obrázku.

lev

Blaník je opředen mnoha nejrůznějšími pověstmi, zřejmě s keltských dob. Pověst o vojsku bojovníků spících v nitru hory, odkud vyjedou na pomoc svému lidu, je rozšířena v celém keltském světě. Uvnitř hory odpočívá vojsko, které čeká, až bude českému národu nejhůře. Jeho velitelem je sám patron země České svatý Václav. Ve chvíli, kdy bude naše vlast v největší tísni, zazelená se suchý dub na Blaníku a pramen pod ním vydá tolik vody, že se studánka přeplní a voda poteče až po stráni dolů. Pak se v hoře otevře tzv. Veřejová skála, rytíři uvnitř se probudí z hlubokého spánku a pod vedením patrona české země vyrazí proti nepřátelům, porazí je a v Čechách nastane opět klid a mír.

České národní obrození přineslo další pozoruhodné oživení.  V dubnu 1868 při vylamování základního kamene pro Národní divadlo se kamenický pomocník Václav Podbrdský z Louňovic zřítil z výšky 60 metrů. Spolupracovníci jej viděli padat a tělo se nikdy nenašlo. Podbrdský se však objevil až po 18 letech. U soudu ve Vlašimi, kde se soudil s kamenickým mistrem Šolínem o zaplacení mzdy za vylomení základního kamene a soud vyhrál. Musela mu být vyplacena dlužná mzda i s úroky. Byl však postaven před vojenský soud pro podezření z vyhýbání se vojenské službě.

Vypověděl, že se probral ve velkém klenutém sále, přivítán krásnou dívkou. Byl studovaný a učený, alespoň tu změnu na sobě cítil. Setkal se s Cyrilem a Metodějem, Karlem IV., Janem Husem a dalšími velikány… se spoustou z nich telepaticky hovořil. Řeči nerozuměl, leč myšlenkám ano.  Za zvuků staroslověnského chorálu se pak odebrali zpět do nitra hory a krásná dívka se vznesla ke stropu, kde se změnila v jasnou letní oblohu. Podle Václava Podbrského to vše trvalo 18 hodin, když však vyšel z Blaníku ven, zděšeně zjistil, že uplynulo dlouhých 18 let. Vojenský soud označil tvrzení za fixní ideu, ale přijal jej. Za uniknutí vojenské službě potrestán nebyl.

Vždy, když jedu okolo, mám tak nějak pocit, že jsem Blanickým rytířům blíže, i když jsou zde jen vytesáni. V duchu prosím, aby byli Blaničtí rytíři ve střehu, i když spí. Vkládám do nich své naděje. Z historie víme, že nám mnohonásobně zaprodaným nikdo nikdy moc nepomohl a bránit se sami moc neumíme. A při každé návštěvě hory, si na ně vzpomenu. Mám ale pocit, že mnoho lidí si myslí, že opravdu zařehtají koně a v čele s Václavem se zhmotní a vyjedou.

Jedná se však o metaforu, kdy si máme připomenout sílu všech velkých Čechů. Najít v sobě jejich energii a vyrazit v před a konečně se nenechat zahanbit a bojovat. O svobodu se musíme zasloužit, není samozřejmostí. V duchu se také ale i modlím, aby to nebylo třeba. Násilí vždy budí jen násilí.

Skláním se před Svatým Václavem i před rytířskou odvahou. Vyjet do boje chce obrovskou odvahu. Pokud někdo tvrdí, že nemá žádný strach je blázen nebo lže. I když je strach malou smrtí, je také pudem sebezáchovy a právě i díky němu je nám dáno přežít. Mám úctu i k T.G. Masarykovi. Máme li k němu výhrady, nikdo z nás není stoprocentní.

masaryk. jpg

Na známých osobnostech jsou i ty slabosti a nepovedené věci více vidět. Bez chyb bychom nebyli tím, čím jsme a čím se stáváme. Bez chyb k nám nepřichází zkušenost a neposouváme se v před. Kéž by přišel zase ten, jenž dovede vést národ Český tak aby vzkvétal a byl šťasten.


 

Svobodný blog

Věčná nespokojenost

PivoNemůžu se zbavit dojmu, že jsme tak nějak věčně nespokojený národ. Špatně se rozhodujeme, pořád se nám něco nelíbí a stále to není ono. Mám pocit, že za Rakouska-Uherska jsme se měli nejlíp. Měl nám kdo velet. Umíme remcat, ale špatně se spojujeme za účelem dotažení změny do konce.

I v područí Ruska jsme tak nějak šlapali brázdu. Rozhodně jsme více komunikovali a museli jsme si více pomáhat. Nic jiného nám nezbylo. Neměli jsme sice moc na rozdávání, ale tak nějak jsme měli proti čemu bojovat a to nás spojovalo.

Vyrostla jsem na vesnici. Už jako dítě jsem s těmi dospělými chodila na brigádu. Školka i jídelna s družinou se stavěla svépomocí. Všichni co měli ruce a nohy šli pomáhat. Někdo stavěl, někdo umýval okna… Věděli, že pokud to neudělají, nebudou kam mít dát svoje děti a nebudou moct do práce. Bylo to fajn, drželi jsme při sobě a všichni jsme se znali.

Dneska chceme, aby všechno za nás udělat stát. Tak nějak mi to připadá nesmyslné. I ten chodník před naším domem má za nás uklidit někdo komu tak říkáme. Nevím jak vy, ale já jsem stát ještě nepotkala, ale velmi ráda bych si s ním potřásla rukou.

Také mi připadá divné, že vandalům ničícím nesmyslně skleněné tramvajové zastávky bez bočních stran J kam fouká i prší, nedojde, že ničí věc zaplacenou z naších daní, z peněz, které jsme v potu tváře vydobyli. Stejné je to s postříkanými zdmi fasád, nádherně opravených domů a zdemolovanými lavičkami. Ve výše zmíněném sousedním Rakousku by si to hned tak někdo nedovolil. Možná bychom potřebovali velký bič a malý dvůr. Chybí nám disciplína a výdrž makat na sobě místo ukazování na ty druhé.

Teď přišel vstup do Evropské Unie. A už to zase vypadá, že brzy vystoupíme. Mimochodem, jsem pro. Stále tvrdím, že sílu jít vpřed mají jen samostatné a samosprávné a soběstačné malé celky. Když se rozpadne, my tady budeme stále. Už bychom si měli uvědomit, že neustálé předávání klíčů od naší republiky nikam nevede.

Velcí Češi jako T.G. Masaryk nebo třeba Tomáš Baťa musí na nebesích kvílet rozervaní duševní bolestí, když se na nás s hůry dívají. Mají rozedraná čela od mlácení hlavou do zdi a vykřičené hlasivky voláním za co! 🙂

Je těžké nám pomoci, když se neumíme prosadit a rozhodovat. Je těžké nás porazit, když nebojujeme. A žádný z výše uvedených vetřelců nezvládne poslouchat ani naše nářky, ani keci u piva a ani naše vtípky dlouho. To už historie prokázal.

A já mám chuť volat tam nahoru: Kde jste velcí Čechové? Přijde nám opět ukázat, jak vypadá vůdce. Zachraňte nás, prosím! Pak mi dojde, že jsem se právě projevila jako typický Čech, a jdu k zrcadlu. A tam se ptám: No tak to jsem zvědavá, co s tím sakra zase uděláš?

A pak jdu. Jdu psát. A s úctou vám děkuji za každý váš laik, za to, že ve vás kousek ze mě zůstane. Jdu pomáhat sousedce s těžkou taškou, pouštět paní v tramvaji sednout, držet dveře pánovi s plnýma rukama. Usmívat se a rozdávat naději. Makám na tom jít příkladem nejen mé dceři, ale všem, které znám. Každý večer si promítám svůj den a děkuji za vše dobré, co mě ten den potkalo a už se těším na den zítřejší a přemýšlím, co ještě udělám, víc, líp a dál.

Politika a politici zde tak nějak nestojí za nic. Politici jsou tak nějak šmejdi a okrádají národ, kterému by měli vládnout tak, aby se mu lépe vedlo. Sousedovi, který je volil bychom rádi dali pár facek… Stále ale můžu napsat na svobodný blog, co si myslím a zatím mě nikdo nezavře. To není špatné.

Žijeme v drahotě a bídě, nějak se nám to pár let po revoluci zvrtlo. Už se nemáme tak dobře, ale ještě jsme si to nepřipustili a tak nějak se zadlužujeme, než nám dojde, že už nám to přerostlo přes hlavu. Všechno stojí peníze a těch nikdo nemáme dost. S bídou máme na bydlení, televizi, ledničku, mikrovlnku, pračku, počítač, mobil a aspoň jedno auto do rodiny. To ale není bída, pleteme si pojmy. Hlady už tady nikdo dlouho neumřel.

Máme se tak zle, že jsme líní to místo remcání zlepšit. Nechce se nám místo nadávání ani práci měnit, ani se za lepší prací odstěhovat z Brna do Prahy. Je to tak nějak daleko a složité a tak nějak se nám nechce. Máme zde ten byt po babičce a tak nějak jsme zde zvyklí. Čtvrtina našich lidí má denně na cigarety, polovina na benzin do auta a tři čtvrtiny na alkohol. To není špatné.

Zaměstnancům se nechce pracovat a zaměstnavatelům se nechce platit zaměstnancům. Tak nějak neumíme nic dělat na sto procent. Neumíme se k sobě chovat korektně a rozumně. Neumíme se chovat loajálně a neumíme si loajality ani vážit. V obrovském spěchu si nevšímáme těchto tak důležitých věcí. Naštvaný dělník, dobrý dělník… takový omyl. Ale spokojený zaměstnanec zase u nás tak nějak zleniví a začne jej pálit dobré bydlo. Pokud nadáváme na šéfa, znamená to, že jej ještě máme a tím pádem máme dát co dětem k večeři. Anebo pokud máme zase líné zaměstnance, je super, že máme podnik, který jsme dokázali vybudovat a vést a tím dávat obživu lidem. No super. To není špatné.

Zdravotnictví za moc nestojí. Na každém pokoji nemáme televizi a na transplantaci orgánů je pořadník. Musíme se spokojit s tím, že pro nás v nouzi vcelku rychle dorazí sanitka, že nás nejdřív zachrání a až pak se ptají po průkazce pojištěnce, to není všude běžné. Máme všichni zdravotní pojištění a nárok na ošetření. Ano, pro nemocné děti občas sbíráme víčka od petlahví, ale myslím, že ve srovnání s jinými národy, i třeba s vyzdvihovanou USA, kterou já mimochodem absolutně odmítám mít za vzor, to není špatné.

S počasím je to nahnuté, nestojí za nic. V létě je velké vedro a v zimě krutý mráz. Ani ty hory a ani to moře tu nemáme. Ale nemáme zde také tsunami, tornáda, sopky a zemětřesení. Také zde chybí jedovatí hadi a pavouci, tygři a krokodýli. To není špatné.

Je to zde tak nějak na nic. Ale v tom případě nás tu přece nikdo nedrží, můžeme se sbalit a odjet zkusit štěstí jinam. Máme li na to koule. Určitě na nás s naším remcáním všichni čekají s otevřenou náručí. A určitě to tam někde bude růžovější, jednodušší a medovější. Možná i ti pečení holubi budou létat směrem do našich úst. A pokud jste z těch, co na to již výše zmíněný orgán mají, upřímně před vámi smekám. Mě moje podělané vlastenectví přikovává k prahu mého bytu. Moje neustálá touha něco změnit právě tady a právě teď a neutíkat jinam. Už vím, že mě to vždy dožene… Drží se mě to jako klíště. A taky nám nikdo naštěstí nezakáže se vrátit, když zjistíme, že takové místo neexistuje. Nebo nám to do háje nevyšlo. Ale i v tom případě jsme borci, že jsme se nepodělali už před odjezdem a měli jsme odvahu to zkusit.

Přes všechny ty výše popsané hrubé nedostatky naší tak nějak nefungující republiky to tak nějak není špatné. Ještě stále máme čas se hádat ve frontě, kdo tu byl dřív. Kdo je Sparťan a kdo Slávista.

Nic jako nerostné bohatství tu nemáme, tak nám to nikdo nechce vzít a nikdo na nás neútočí. Nic nám až tak nechybí a tak na nikoho neútočíme zase my. Nejsme až tak bohatí, aby se nám sem chtěli všichni chudí světa nastěhovat. Díky tomu všemu ale tak jako národ nedržíme moc pohromadě a nemáme tendence se ani násilím sjednocovat.

Pokud existuje na naší nádherné planetě, kde se může každý svobodně rozhodnout, čím chce být, jak chce žít a čeho chce dosáhnout, myslím, že je to tady v Čechách. Můžeme studovat i cestovat, podnikat i pracovat, pít pivo nebo jít s přáteli třeba na koncert… Můžeme dělat cokoli, co chceme. To není špatné.


Svobodný blog