Vedeme komplikované životy. Dlouhá pracovní doba, dlouhé dojíždění v kolonách, zvýšené náklady na bydlení, režie i jídlo, zdravotní péči, množící se půjčky a úvěry… Přičteme tíhu odpovědnosti v zaměstnání a strach o práci, péči o rodinu, zajištění chodu domácnosti a péče o děti, rodiče a staroušky, jdeme z toho do kolen.
Bylo to dříve jinak?
Na chléb se vydělávalo v potu tváře. Kromě zpěvu ptáků ale nebyl žádný hluk a smog. Dopravní kolapsy ani rychlé stresy. Také ze všad neútočily reklamy a informace. Nic netůtalo, nezvonilo, nenaskakovaly nekonečné počty zpráv žeroucí čas…
Stres, napětí, nervozita, agrese, vzdor, únava, strach, otupělost….
Technologie vznikají, aby nás spojovaly, paradoxně nás ale rozdělují. Naše komunikace se smrskla na pár textových zpráv.
Téměř všechnu energii věnujeme práci a na osobní život nám nezbývají síly. V práci máme víc možností, jsme možná víc nezávislejší, doma pak ale padáme únavou a cítíme se osamělí a vyčerpaní. Pak místo k sobě jdeme od sebe…Jsme natolik vyčerpaní, že se nedokážeme vzájemně podepřít.
Muž pracuje do roztrhání těla, aby zajistil rodinu, domů se vrací unavený. Nemá už energii na povídání a vyslechnutí.
Žena pracuje a ještě vynakládá nadměrné úsilí a energii na péči o manžela, děti, domácnost, kroužky, někdy i rodiče, cítí se na vše sama a je plná bolesti a vzteku, že jí nikdo neprojeví náležitou vděčnost a její snahu nikdo neocení a už vůbec neoplácejí.
Pod vlivem stresu muži i ženy zapomínají na důvod, proč to vlastně všechno dělají.
Zapomínají si navzájem děkovat, projevovat úctu a lásku.
Zvyšuje napětí, prohlubuje se propast mezi nimi a vytrácí se opora a sounáležitost.
Máme pocit, že jsme příliš unavení nato, abychom tohle vyřešili.
Máme pocit, že naše protějšky jsou náročné, odlišné, nedoceňující.
Narůstá napětí v páru a pak se citové potřeby zatlačí někam do pozadí, aby nebyly vidět.
Pak se ucho utrhne a je strašný průšvih.
Komunikace mezi mužem a ženou je obrovsky náročná. Jsme úplně jiné ,,živočišné druhy“.
Ženy potřebují o problémech hovořit… sdělená bolest-poloviční bolest..
Muži se stahují do ústraní a musí mít čas to vše vstřebat.
Ženy jsou schopny si zapamatovat a reagovat na spoustu věcí.
Muži zvládají jen jednu a vše ostatní mizí ze zorného pole.
Ženy od mužů neustále a scestně a nepoučitelně očekávají, že se budou chovat a reagovat jako ony.
Muži zase naprosto nechápou, co ženy doopravdy potřebují a ani po milionté si to prostě nejsou schopni zapamatovat.
Žena vytváří vazby, zázemí a vztahy. Tak to bylo, je a bude.
Muž loví mamuta, živí rodinu a bojuje o jejich bezpečí. Také ochraňuje, nemá-li co chránit, je ztracen.
Je to naše přirozená daná předurčenost.
Bohužel životní styl a náklady jsou tak náročné, že to, zda bude žena pracovat není věcí volby, ale nutností.
Na to jsou zlaté zkrácené úvazky, práce z domu, flexibilní pracovní doba. Ženy jsou skvělé organizátorky času.Uvažujte o tom.
Muž potřebuje zázemí a obdiv i uznání co svět světem stojí.
Dnešní životní styl mu to ale totálně neumožňuje a nedopřeje.
Není to ničí vina.
Je to prostě životní styl dneška, se kterým se musíme vyrovnat, jak už jsem zase psala v jednom článku.
Ženy pod vlivem emancipace ztrácejí svou křehkost, ženskost a zranitelnost a to dávalo mužům vyniknout. Jejich síle, mužnosti, schopnosti zabezpečit a ochránit.
Ženy chtějí, aby se muži změnili.
Muži si přejí, aby se ženy neměnily.
Když se žena stane mužem, ztrácí muž smysl života, svůj životní cíl, inspiraci…
To není ani chyba žen a ani chyba mužů… to je děsivý vývoj doby a jeho následky.
Žena má tolik povinností, žene to se to nedá unést…
Muž ztrácí takovou silou a rychlostí půdu pod nohama, že je totálně ztracený…
Dlouho jsem si myslela, že to lépe zvládáme my ženy. Zdánlivě ano, máme totiž tu výhodu, že jsme skvělé organizátorky, umíme dělat tisíc věcí zároveň a ještě v tom chaosu umíme fungovat, i když s vypětím sil. S naší chorobnou organizační schopností vše vyřešit zapomínáme budovat důležité vztahy. Bohužel postupem času otupíme, protože naše přirozená ženskost i s jejími potřebami chřadne a umírá…
Stejně tak odchází mužům pocit důležitosti, síly, potřebnosti, sebevědomí, bezpečí a lásky.
Každý zvlášť to ale nevyřešíme.Musíme spolu.
A myslím, že je to opět na ženách, protože jak jsem již napsala, vztah dělá žena, to ona se rychle orientuje… takže házet vinu na okolí je sice jednoduché, ale bez kladného výsledku.
Za svoje přirozené genetické nakódování prostě nemůžeme. Pokrok nepokrok.
Ať to čte muž nebo žena, bez předsudků se začněte snažit.
Naslouchejte, vnímejte, všímejte si.
Děkujte, uznávejte, oceňujte.
Pomáhejte, nevzdávejte to a milujte.
Žijete teď. Tak to zkuste co nejvíc v pohodě a se snahou jít vstříc a ne proti sobě.
Místo drahé večeře v restauraci občas stačí i česnečka a pivo na slunné zahrádce v klidu a pohodě.
Až budete čichat ke kytkám ze spoda, bude na to pozdě.
——————————————————————————————————————————————