S přibývajícím časem, který na této planetě trávím, mám pocit, že směr, kterým jsme se jako lidstvo vydali je nějak nesmyslný, nedefinovatelný a scestný. Pokud mohu posoudit alespoň malou část naší republiky, poznamenanou polistopadovou deziluzí a vstupem do evropské unie, nechápavě kroutím hlavou, kam se poděl zdravý selský rozum.
Největším jmenovatelem dnešního životního stylu je stres. Řekněme si to otevřeně. Stres má dvě východiska: Buď boj nebo útěk. Pokud s ním bojujeme, je známo, že násilí plodí zase jen násilí a je nutné si uvědomit, že boj je třeba zastavit a zamyslet se nad sebou, jak sebezničujícím způsobem žijeme a že už tak dál nelze žít dlouho. Po infarktu je již většinou pozdě. Útěk nic neřeší, vždycky vás to dožene. Situace se neustále a dokola opakují, dokud je nevyřešíte, nebo je alespoň s pokorou nepřijmete.
Pokud se ráno, když jedu do práce rozhlédnu, vidím strhané a zničené tváře únavou a totéž vidím i odpoledne. Lidé jsou nervózní, uspěchaní a v důsledku toho k sobě netolerantní a bezohlední. Čiší z toho smutek a beznaděj. Pokaždé, když se usmívám, protože jsem se rozhodla prostě žít jinak, vidím nechápavé nebo i podrážděné reakce kolemjdoucích. Mají v očích buď otázku, proč se jako usmívám (jestli jsem normální), nebo co si to jako vůbec dovoluji….Pokaždé, když mi někdo úsměv oplatí mám obrovskou radost.
Navzdory tomu, že se nám po listopadu víceméně začalo lépe dařit po materiální stránce, nejsme ani šťastnější ani zdravější. V poslední době šla ale i naše ekonomická situace hodně do háje. Většina lidí je na průměrném platu v rozmezí od 9000,- do 15000,- Kč, což je vzhledem k tomu, kolik stojí bydlení, energie, potraviny nebo např. všudy přítomná elektronika, hodně pod čarou tzv. průměrné mzdy.
Naše společnost je tak nějak těžce nemocná: Bezohledností, netolerancí, agresivitou, bezcitností, lhostejností, ekonomickým růstem a honbou za materiálními hodnotami. Nějak nám nedochází, že nová plazmová televize nebo každý rok nejnovější mobil, na který celý rok od rána do večera dřeme, je nám naprosto k ničemu a štěstí nám nezaručí. Zvykli jsme si pod masáží všudypřítomných reklam chtít vše, co má v reklamě prostě každý, aniž bychom to skutečně potřebovali. Chceme mít stále víc a mít se ještě lépe. Bojíme se, abychom o to co máme, nepřišli. Žene nás obrovská úzkost a strach.
Šťastnými nás ale dělají úplně jiné věci. Vzpomínám na to, jak jsme ještě jezdili na chalupu, kde nebyla voda, elektřina ani topení. Uměli jsme si povídat dlouho do noci a smát se. Dnes není kdo by jel. Nikdo nemá čas a nebo je příliš unavený. Naše bohatství jako jednotlivců a celé společnosti ale není dané tím, co dokáže pro sebe dobít a urvat, ale tím, jak se o to co vlastníme dokážeme podělit a čeho se dokáže vzdát.
Je to opravdu jednoduché, ale není to vůbec snadné. Každý musí začít u sebe. Měnit sebe, stávat se lepším, žít tak, aby se za to jednou nestyděl. Aby si z hrůzou nerval vlasy, až bude z tohoto života odcházet. Žít tak, jakoby měl zítra umřít. Každý den začínat znovu. Rvát se sám se sebou, i když to není vůbec snadné. Je to v maličkostech. V úsměvu, podržení dveří, pomoci s těžkou taškou… v ohleduplnosti a toleranci. Dobro se projevuje mírou schopnosti potlačit v sobě zlo. Je to schopnost poučit se z vlastních chyb a schopnosti si je nevyčítat. V zodpovědnosti, kterou máme především sami k sobě. Ve schopnosti jít příkladem našim dětem a chovat se tak, jak bychom chtěli, aby se jednou chovali oni.
Polistopadový vývoj v naší nejen zemi je pro mnohé zklamáním. Nadáváme na politiky, na korupci, na stát a stále hledáme viníka tam venku. Stačí si ale stoupnout před zrcadlo a najít v sobě schopnost pokory a uvědomění. Stále všichni opakujeme stejnou chybu. Historie je toho důkazem. Nikam jsme se neposunuli. Stále válčíme a myslíme si, že to někam povede.
Na světě jsou pořád tři druhy lidí: Ti nahoře, Ti uprostřed a Ti dole. Ti co jsou nahoře, tam pochopitelně chtějí zůstat, Ti uprostřed se derou nahoru a ti dole jsou příliš unavení dřinou, než aby si uvědomovali cokoli mimo svůj každodenní život, kdy je jejich cílem prostě přežít.
Cílem je zrušit všechny rozdíly a vytvořit společnost, v níž si budou všichni lidé rovni. Dějiny se tedy opakují. Po nějakém čase se ti dole naštvou spojí se s těmi uprostřed a nějakým způsobem svrhnou ty nahoře. Ti uprostřed získají Ty dole na svou stranu tím, že předstírají, že bojují za svobodu a spravedlnost. Jakmile ale dosáhnou svého cíle, nastane stejný scénář. Ti dole jsou opět uvrhnuti nazpět do dřívějšího postavení otroků a nevolníků…
Jme zaslepení tímto neustálým bojem a nevidíme souvislosti. Hrozí úplné vyčerpání energetických rezerv, úplná devastace přírody a sebezničení. Nějak neřešíme kácení deštných pralesů, to že už dlouhou dobu hoří a umírají zvířata a ubývají tak v podobě stromů tvůrci kyslíku, který potřebujeme k životu. Neřešíme znečištěnou vodu, kupící se hromady plastů a ostatních odpadů. Neřešíme stav půdy, ve které pěstujeme potraviny, které jíme. A neřešíme ani stav vzduchu, který dýcháme. Stále svou pohodlností devastujeme dál, úplně všichni. Někdy mě z toho až mrazí, ale každý den vstávám s tím, že budu žít dnešní den tak jak nejlépe za současné situace mohu. Každý den se snažím udělat aspoň tři dobré skutky a každý večer, najít alespoň tři pozitiva.
Víte co? Těch pozitiv jsem schopná nacházet už mnohem víc. Říkám jim vděčnosti. Za to, že mi někdo podržel dveře. Za to, že jsem nezmokla a začalo pršet až po návratu domů s mýma plnýma rukama. Nevím do které bych dala deštník. Za to, že mám střechu nad hlavou a co jíst. Za to, že jsme jakž takž jako rodina zdraví. Za to, že zde není válka. Za to, že žijeme….
Možná vám připadám divná. Možná si říkáte, na co si tu hraje? Moje odpověď je prostá. Právě, že už si na nic nehraji. Nasekala jsem v životě spoustu chyb a na některé z nich nejsem zrovna hrdá. To poučení a ta zkušenost, která z těch nejtěžších vznikla je ale k nezaplacení. Stejně se dívám na ty nejtěžší rány a lekce, které mi zasadili jiní. Díky tomu jsem tady a píšu. Díky tomu se každý den snažím žít jinak. Více se radovat a dělat věci co mě baví. Pak žiji lépe a víc se mi daří jak v práci tak i doma. Stýkám se s lidmi, se kterými jsem ráda a se kterými se vzájemně obohacujeme. Ty co do této kategorie nespadají z mého života prostě vypouštím, stýkám se s nimi co nejméně a nebo vůbec. Když to jinak nejde, pracuji na tom, aby mě to vnitřně neničilo a meditacemi si buduji odolnost.
Jako lidstvo většinou stále věříme, že přijde nějaký spasitel. Nepřijde. Jediný, kdo to všechno může změnit, jsme my sami. Je to na každém z nás. Je důležité, aby se důležité věci staly opravdu důležitými. Kéž je všichni dokážeme rozlišit. Držím nám všem pěsti.