Umí naše děti prohrávat? Učíme je to? Skuteční vítězové zvládnou sebeovládání. Vítězové umí prohrávat. Prohrávat se musí umět, chce to tréning, stejně jako umění vyhrát. Tak jak učíme děti čistit si zuby a zavazovat si tkaničky, naučme je taky prohrávat, jinak to semele je, nebo oni ošklivě semelou ostatní třeba šikanou, aby si zvedli sebevědomí.

Děti chtějí být viděné a chtějí vaši pozornost. Většinou jim ji dáváme, někdy až moc. Nebo spíše špatně. Místo toho, abychom jim věnovali svou lásku a čas, tak si je kupujeme drahými dárky. Někdy opravdu čas nemáme, někdy už ani nemáme energii. Je ale důležité dětem předávat hodnoty. Nikdo to za nás neudělá. A upadající školství už vůbec ne.

Naučme je jejich vlastní hodnotě. Žijeme v době soutěžení. Učme je nejen usilovat o vítězství, ale i prohrávat. Oceňovat v tomto případě neznamená pouze chválit. Ono chválení nám dává pocit uvěznění, něčeho definitivního, podněcuje v nás pocit, kdy podmíněně něco očekáváme. Třeba, že takový jednak jsme, a že i takový máme být kdykoliv v budoucnu. Tedy vítěz vždy.

Ono ocenění vytváří jistý prostor, a ten se vztahuje k danému okamžiku a vykonávané činnosti. Děti se musí dobře cítit, musí být oceněny za snahu, za výkon, pokrok. Musí se učit vlastní hodnotě. Musí budovat zdravé sebevědomí. Ale zdravé, tedy podmíněné snahou, pílí a výkonem. Nikoliv sebevědomí na základě toho, kolik mám peněz a kdo je můj rodič, v jakém jezdím autě a koho si mohu koupit, i když mám v hlavě vymeteno jak v sýpce na jaře. Nikdo neví, jak na tom bude zítra. Naučte se děti o sebe postarat.

Pokud získá dítě pocit, že něco může dokázat, že se lze posunout a ví jak na to, teprve tehdy může i prohrát. A tomu je třeba je učit a také i někdy vystavovat. Zdá se vám to nedemokratické? Tak to je mi líto. Mamánků rozmazlených až na půdu je všude dost. Vychovejte pro změnu sebevědomého schopného jedince, co se o sebe umí postarat a umí se ovládat, posunovat vpřed a také umí i prohrávat. Zdá se vám, že by to mohlo mít smysl? Ano ono to opravdu smysl má.

V dnešní době se hraje na výkon. Soutěží se a hraje se na ostré lokty. Já to neuznávám. Jít nahoru přes mrtvoly se nevyplácí. Boží mlýny melou pomalu ale jistě. To, že to u jiných nevidíte, ještě neznamená, že to tak není. Vše je něčím vykoupeno. A pokud na to nevěříte, připravte alespoň vaše děti přežít, naučte je být šťastné, vlastním přičiněním, dejte jim hodnotu.

Děti, které prohrají, pláčou, jsou smutné a zklamané. S tím se ale prostě v životě musí naučit žít. Zažijí to ve školce, ve škole a v životě. Připravte je na to, než je to sejme. Naučte je vnímat prohru jako motivaci k dalšímu výkonu. Naučte je radovat se ze hry a užít si ji bez nutnosti vyhrát. Naučte je překonávat překážky. Na dně nevyhraného vítězného poháru hořkosti prohry může ležet i obrovský zdroj síly a velikosti. Počátek velkého činu. Štěstí přeje připraveným. Tak své děti připravte. Svět patří vítězům. Tak je naučte prohrávat, ať pak mohou vítězit.

Čtěte také: Přiznání chyby, neznamená slabost