růžová

První adventní nedělí započínáme to pravé těšení se na Vánoce.

V historii byl ale advent vnímán jako doba příprav na příchod Spasitele, během níž lidé rozjímali a postili se. Půst dle Starého zákona byl pokáním a vyjádřením zármutku pro zesnulé. pokání. V časech válek se lidé spojovali v jakési větší postní skupiny a věřili, že díky odříkáním jídla (a tělesných radostí) dojdou spasení. Nový zákon tento druh půstu odmítal a nabádal k němu jen jako k očistě těla. Křesťané se postili v pondělí, středu a v pátek, po celou dobu trvání adventu (přesně 40 dnů, tedy s příchodem svátku sv. Martina) se museli postit jen řeholníci. Tyto zásady se však v různých církvích a v průběhu historie měnily.

Adventní věnec: historie a symbolika

Adventní věnec se objevil až v první polovině 19. století. První dochovaná zmínka pochází z roku 1838 z Mnichova. Teolog Johann Heinrich Wichern toho roku nade dveře sirotčince, který spravoval, na první adventní neděli pověsil dřevěný věnec, na který každý den upevnil svíčku. Ke dveřím rovněž postavil pokladničku, kam lidé mohli házet příspěvky pro opuštěné děti.

Mezi dvěma světovými válkami se tento zvyk rozšířil do dalších evropských zemí. Postupem času se dřevěné věnce dozdobovaly živými větvičkami jehličnanů, které symbolizovaly věčný život, jenž Spasitel přislíbil věřícím. Kruhovitý tvar věnce znamená věčnost.

Na věncích se začaly zapalovat až v 19. století.
Světlo svíček je označováno za Kristův plamen lásky, který má osvítit každého člověka. Co se volby jejich barvy týče, věřící dávají přednost fialovým nebo růžovým svíčkám. Fialová je liturgická barva, růžová pak značí radost z příchodu Ježíše Krista. -Tuto barvu měla i roucha oblékaná na mši o třetí adventní neděli. – Barvy svící na adventním věnci lze i kombinovat, v tom případě by měly být tři fialové a jedna růžová (ta by se měla zapalovat o třetí adventní neděli.

K době adventu patří i svátky světců. Z církevního hlediska se dělí na předadventní a adventní. K předadventním patří svátek sv. Martina (11. 11.) a sv. Kateřiny (25. 11.). K adventním se pak řadí čtvrtý prosincový den (Barbora), šestý (Mikuláš) a dnes již více méně zapomenutý svátek sv. Lucie (13. 12.). A protože letos připadá první adventní neděle na 29. listopadu, k adventním patří i svátek sv. Ondřeje (30. 11.).

V souvislosti s tímto svátkem se často hovořilo o tzv. svatoondřejské noci. Noc o svátku sv. Ondřeje byla považována za nejmocnější v roce, což pravděpodobně vycházelo z pohanského kultu démonů. Ti prý této noci vystupují z hlubin země, aby otevřeli brány krutým božstvům zimy.
Není tedy divu, že svatoondřejská noc patřila magii. Kdo se chtěl dozvědět něco ze své budoucnosti, zašel v tento den k bábě kořenářce, nebo k obecnímu pastýři, aby mu pověděli, co ho v dalším roce čeká. Věštilo se například za pomoci čtyř hrnečků, pod které se dala hrst hlíny ze hřbitova, ždibec čerstvě upečeného chleba, hřeben a prsten. Tazatel si vybral hrneček a čarovná věc pod ním mu prozradila, co pro něj bude nadcházející rok znamenat. Chléb značil majetek a bohatý život, prstýnek svatbu, hřeben nemoc a hřbitovní hlína neznamenala nic jiného než smrt.
Sv. Ondřej byl kromě zaříkávače zlých duchů považován též za patrona nevěst. Neprovdané dívky si tedy mohly přičarovat ženicha. Např. o půlnoci před svátkem sv. Ondřeje klepaly na kurník. Ozval-li se kohout, děvče do roka čekala svatba, slepice pak ohlašovala, že se zatím neprovdá. K tomuto svátku patřily i další zvyky, jako třesení bezem, vyhlížení tváře milého ve vodní hladině atp. Postupem času se ale přesunuly na Štědrý den.