Kde končí svoboda slova a začíná zákon?

Klára Samková

Pořád pliveme na tzv. totalitní režim, kdy se nesmělo mluvit a za názory se zavíralo. Ničili se lidem životy a z lékařů, profesorů a vědců se dělali topiči v kotelnách.

Vážně jsme se posunuli?

Vážně máme svobodu slova?

Kde končí svoboda a kde začíná zákon?

Reaguji na otevřené vyjádření Kláry Samkové. Máme-li svobodu slova, co znamená podaná stížnost k jejímu projevu?

Napsáno pro Svobodný blog – celý článek – Pokračovat ve čtení

Klára Samková vyjádřila postoj za tisíce lidí, kteří demonstrují na náměstích, které rozhání ozbrojené složky a které vláda ignoruje.

Klára Samková se postavila za svůj lid, který chce chránit.

Postavila se za naše životy a životy našich dětí.

Otevřeně řekla slova, která se denně křičí na sociálních sítích a na náměstích s transparenty v ruce. Jen v momentě, kdy dojde na lámání chleba a máme vystoupit z davu a promluvit sami za sebe, většina Čechů sklopí oči a drží pusu. Máme strach.

Jak bylo řečeno:

,,Češi jsou cyklisti, nahoře se hrbí a dole šlapou.“

Víte, kdo tu větu pronesl? Dohledejte si to a berte to jako kvíz s četbou mezi řádky. Má to i souvislost s tím, co v projevu zaznělo.

Klára Samková nesklopila hlavu a řekla svůj názor. Proslov byl velmi dobře připravený, podložený historickými fakty, emotivní a velmi trefný. Nešlo o bezduché plácání do větru, tak aby se mluvilo a nic se neřeklo, jak to dělají naši politici. Doporučuji si jej přečíst a také si prohlédnout video, jak se polemizuje o propagandě a svobodě slova.

Celý proslov zde:

Klára Samková: Muslimové, míříte k záhubě. Zavrhnou vás jako odpad

Pokud se naplní komentáře z dalšího článku, o kolik je dnešní režim jiný, než ten původní? Pokud znovu budeme lidem ničit životy, po čem to vlastně pliveme?

,,Disciplinární řízení v rámci Advokátní komory může skončit až vyloučením doktorky Samkové, což by znamenalo zákaz další advokátní praxe. Jak na sociální síti poznamenala sama Samková, pokud je nějaký advokát takto postižen, může se bránit leda správní žalobou, která v Praze čeká v průměru dva roky na nařízení prvního stání. Do té doby advokát nemůže vykonávat svou práci a je prakticky profesně zlikvidován. „Jde jim o moji obživu. Mezitím mi zasolí pár set tisíc pokut, pozastaví členství či rovnou vyloučí z komory, nebudu mít z čeho žít a je to,“ poznamenala dále advokátka.

Ze stížnosti podle ní jasně vyplývá, kdo dostal chuť jí „zavařit“. „Stížnost ze své iniciativy zahájil a podal k prošetření tajemník České advokátní komory JUDr. Ladislav Krym,“ píše Samková a vše dokazuje e-mailem, který tajemník oficiálním orgánům Advokátní komory poslal.“

Klára Samková1

Celý článek zde: Po slovech o islámu se Klára Samková dočkala velmi nemilé věci

Kde je svoboda slova?

Podle mě, žádnou nemáme, nepohodlné názory nehodící se do krámu jsou umlčovány a přehlíženy.

Kde fiktivní svoboda končí?

Tam, kde se neshoduje se záměrem těch, jenž drží v ruce moc, tahají za nitky a vodí nás jako loutky.

Kde začíná zákon?

Zákon, který si každý vyloží, jak chce a potřebuje a dobrý advokát či obhájce jej obejde, kdy se mu zachce, anebo kdy dostane tučnou odměnu…? Ten začíná v momentě, kdy se to oné moci hodí.

Jde zde o to, že Klára Samková je žena a názory žen se u nás neberou vážně?

Možná, ale spíše je to tak, že šlápla na kuří oko jiným.

Určitě se dotkla těch, jenž ženy vážně neberou a to těch, o kterých mluvila. Jiný kraj, jiný mrav. O to to bylo horší. Bylo by to pro jejich náboženství potupné od muže, natož od ženy.

Nebo se prostě jen názor neslučuje s naplánovaným světovým plánem?  S plánem mocných, kteří v mžiku oka takzvaně obětují pravé či levé křídlo, příď i záď, a budeme padat jako figurky na šachovnici pod kulkami?

Víra nemá s náboženstvím nic společného.

Víra je čistá, nepotřebuje hmotné statky, peníze, moc, ani prostředníka ke spojení s Bohem.

To, co všechna náboženství udělala s vírou, je zločin.

Náboženství je zhoubné a církve jsou největší business.

Viz moje články – namátkou Církev a žaloby, Názor na církevní restituce, Zhoubnost náboženství a Workship.

Náboženství nepatří k moci a do vlády. Nedělá to dobrotu, slučuje se neslučitelné.

Stejně tak se globalizací slučují neslučitelné národnosti.

Vůbec bychom neměli riskovat životy našich lidí. Absolutně nechápu, co se tady řeší.

Měli bychom být pokorní a vděčný za naši zemi, za mír, který zde máme a udělat vše proto, aby to tak zůstalo.

Názory této ženy jsou všeobecně u nás známé. Pokud bylo známo, že Klára Samková vystoupí a měl někdo obavu, mohl tedy přece chtít znát proslov předem. To se ale nestalo. Nechápu, proč tedy nějaká kauza.

Nesouhlasím úplně se vším, co bylo v proslovu řečeno. Něco bych řekla jinak, ale tak by tomu bylo, i kdyby mluvil kdokoliv jiný.

Také nemám až takovou důvěru v Evropskou unii a taky si nemyslím, že jsme lepší, než kdokoliv jiný.

Křesťanství má z historie spoustu másla na hlavě a nechovali se v rámci náboženství o nic lépe než muslimové a příznivci islámu a není to tak dávno.

Také si nemyslím, že jsme tak moc etická společnost, jak se tváříme. Jen máme jiné techniky a zbraně. Pokrytecky si hrajeme na to, že jsme ti lepší.

Také by se dalo polemizovat o tom, kdo je vyvolavatelem a původcem válečného stavu.

O tom budou mé další články.

To nic ale nemění na faktu, že se mi velmi hodnotný proslov Kláry Samkové opravdu líbí a obdivuji jeho propracovanost. Smekám také před její odvahou, kterou nemá nikdo z našich poslanců. Vážím si toho, že se otevřeně postavila za náš lid a za naše životy, které chce chránit.

Pokud bude Klára Samková jakkoliv popotahována za svobodný názor i za obranu vlasti a národa, měli bychom si uvědomit, že užíváme slova a fráze, které absolutně neodpovídají svým významům. Měli bychom si také uvědomit fakt, že to v čem žijeme je mnohem horší, než minulý totalitní tolikrát poplivaný režim.

 

 

Říkáme tomu život

Asi jsem tu dlouho. Vzpomínám na slova mojí babičky a dědečka. Říkala, že světu už nerozumí. Asi se to strašně zrychluje. Na mě to přišlo dřív. Nechápavě kroutím hlavou, kam se poděl zdravý selský rozum.

Směr, který lidstvo v poslední době nabralo, je dost podivný. Soudím podle místa, ve kterém žiji a sleduji známky polistopadové deziluze okořeněné vstupem do evropské unie.

Nad každým z nás visí nápis stres. Životní styl dnešní doby je poněkud podivný a bezcílný. Čím víc se honíme a čím víc se snažíme zabezpečit, tím víc nám život samotný utíká pod rukama. Těžce vydobyté peníze v potu tváře si nestíháme ani užít.

Pokud si někdy tiše a nerušeně v jakoukoliv denní dobu stoupnete na rušné místo a budete pozorovat tváře kolemjdoucích, uvidíte v nich napětí a vyčerpanost.

Nemá být tak náhodou život šťastný a radostný?

Samozřejmě ne vždy, potíže a překážky k němu patří a bez toho negativního to dobré neumíme ocenit, ale alespoň někdy by v něm kousek úsměvu být mohl.

Stres má dvě východiska: Boj nebo útěk

Násilí plodí zase jen násilí, takže boj nemá cenu, pokud není momentální nutnou sebeobranou při záchraně života.

Zastavme se na pár krátkých vteřin a zamysleme se nad sebou, jak sebezničujícím způsobem žijeme.

Jak dlouho se takto dá žít?

Třeba před infarktem a po infarktu …. to je již většinou pozdě.

Máme tu útěk.

Ten ale nic neřeší. Možná už jste taky na to přišli. Vždycky vás to dožene.

Situace se nám neustále a dokola znovu a znovu opakují.

Do doby, dokud nenajdeme řešení, nebo vzniklé situace alespoň s pokorou nepřijmeme.

Co nás tak žene?

Proč jsme tak nervózní, uspěchaní a následně k sobě netolerantní a bezohlední?

Čiší z toho smutek a beznaděj. Má velké oči a mrká na nás z temnoty zapomnění.

Když v sobě najdu dost síly, abych se usmívala, třeba jen z toho, že svítí slunce, vidím nechápavé obličeje kolemjdoucích.

Čemu se jako směje? A má na to právo? Není divná?

Najde-li se někdo, kdo mi úsměv oplatí, mám obrovskou radost.

Po připraveném převratu neudržitelného režimu, tedy po takzvané listopadové Sametové revoluci, humbuku na lidi, zmanipulovaného činu a boudy na nás všechny, se nám začalo, alespoň některým trochu lépe dařit.

Materiálně. Na duši ale nejsme ani šťastnější ani zdravější.

V poslední době to jde i s ekonomickou situací hodně z kopce.

Stále tedy slyšíme, jak nekonečný ekonomický růst stále postupuje směrem nahoru, což je tak směšné a prolhané, až to práská dveřmi. Copak je růst nekonečný? Dá se donekonečna zrychlovat? Umíte zaběhnout maratón pod pět vteřin?

Bez dalšího komentáře toto téma opouštím a jdu zpět.

Navzdory průzkumům a úsměvným nic nevypovídajícím termínům o průměrné mzdě, kterou nikdo z běžných smrtelníků nemá, je velká část lidí na průměrném platu v rozmezí od 9000,-  do 15000,- Kč, což je vzhledem k tomu, kolik stojí bydlení, energie, potraviny nebo všudy přítomná a nezbytná elektronika, hodně pod čarou příjmu běžné životaschopnosti.

Existují totiž i průzkumy, které odhalují, že lidé se za svou situaci stydí, za své malé příjmy a dluhy a tak je neuvádějí přesně a raději mlží. Pravda bolí nejvíc nás samotné.

Nemocná společnost

Bezohlednost, netolerance, agrese, bezcitnost, lhostejnost…

ekonomický růst a honba za materiální hodnotou…

Nový mobilní telefon s nejnovějšími funkcemi nám štěstí nějak nenese.

Pod tíhou všudypřítomných reklam máme pocit, že to, co má v reklamě prostě každý, také nutně potřebujeme. A tak se honíme a dřeme.

Je to tak? Opravdu to potřebujeme?

Žene nás úzkost a strach z toho, že to mít nebudeme… A pokud ne, co se vlastně stane?

Byla doba, kdy jsme měli čas si povídat, sejít se a smát. Trávit spolu čas. Odpočívat. Jen tak.

Bohatství netkví v tom, co dokáže dobít a urvat, ale jak se o to co už máme, dokážeme podělit a čeho se dokáže vzdát.

Nejkrásnější pocit na světě je udělat někomu radost

Za tím si plně stojím. I kdyby to byla vteřina, ta jediná v životě, je to ten nejkrásnější okamžik v životě, pro který stojí za to se narodit.

Zdánlivou maličkostí, úsměvem, tím, že pustíme někoho ve frontě, pomůžeme s těžkou taškou, odhážeme sníh…

Polistopadový vývoj nás zklamal. Láteříme na politiky a korupci a stále hledáme viníka tam venku. Jediná změna, kterou je třeba vykonat je ale změna nás samotných.

Opět opakujeme historii. Děláme ze sebe nevolníky a otroky. V té velké štvanici se nemusíte obávat, vlastní smrt stihneme úplně všichni.

Jsme slepí k okolí, k souvislostem, nepropojujeme důsledky svých vlastních činů.

Směřujeme k úplnému vyčerpání energetických rezerv, devastaci přírody, neřešíme kácení deštných pralesů, znečištění vody, kupící se hromady plastů a dalších odpadů. Neřešíme stav půdy, ve které pěstujeme potraviny, které jíme.

Důsledky nezdravé stravy pak léčíme tzv. léky, se spoustou vedlejších účinků. Vytloukáme klín klínem.

Čekáme na zachránce. Na spasení. On ale vážně nepřijde. Jediný, kdo to všechno může změnit, dřímá v nás. Odhalme to, co je pro nás opravdu důležité. A pak to změňme, dokud je čas. Držím nám pěsti.


Svobodný blog