Dobře to vím. Několikrát v životě jsem se o tom přesvědčila. Život má největší cenu a jsou chvíle, kdy jsou vám k ničemu všechny peníze světa. Nikdy jsem jich moc ale neměla, možná to nemůžu tak objektivně posoudit. Každopádně, někdy si zdraví ani život nekoupíte. A zažila jsem chvíle, kdy by mi peníze opravdu nepomohly.
Máte-li rodinu a zejména děti, je vám jasné, že se to dobře kecá. Nemůžete je vychovávat tak úplně bez peněz třeba v jeskyni. Asi by to tak úplně nedocenily.
Pokud jste ale zažili chvíle, kdy šlo vašemu dítěti o život, víte, o čem píšu.
Každopádně já se těším na chvíli, kdy už mi budou všechny hmotné statky jedno. Na chvíli, až si to budu moct dovolit. Sama pro sebe potřebuji velmi málo. A dokážu přežít v extrémních podmínkách s naprostým minimem. Asi tu budu díky dlouhověkosti mých babiček zatraceně dlouho. Nejsem si tak úplně jistá, zda je to vzhledem vyvíjejícím se událostem zrovna výhra.
Velice mě zaujal tento článek, možná vzbudí nějakou tu otázku i ve vás:
Chudá stařenka zdědila milióny, peníze darovala (odkaz)
Srbka 86. letá Marija Zlatičová, poustevnice v horách žijící v chatce, zdědila po svém zesnulém manželovi žijícím v Austrálii, téměř milión australských dolarů. V přepočtu je to asi 17 miliónů korun.
V roce 1956 se svým manželem odešla do Austrálie, po roce a půl se vrátila do Srbska, aby se postarala o nemocnou matku. Do Austrálie už se nevrátila.
Dědictví bylo v hodnotě 3 miliónů australských dolarů, po všech zdaněních a poplatcích se k ní ale dostalo už jen 940 tisíc dolarů.
Peníze obratem darovala komunitě, která se o ni stará.
Řekla:
„Nepotřebuju peníze. Stačí mi chléb, voda a dřevo, abych mohla v zimě topit. Tam, kam brzo půjdu, peníze nepotřebuji, tak jsem je darovala. Oni je potřebují víc.“
Peníze si do hrobu nikdo nevezme. Čím víc si můžeme dovolit, tím víc si dovolit chceme a přejeme. Hranice se neustále posunují.
Dokonalé štěstí nám to ale nepřináší. Štěstí je stav mysli. Většinou dřív nebo později přijdeme na to, že ty pravé hodnoty, jsou úplně jinde.
Čím déle jsem ale zde, tím více tuto ženu chápu. Není nad chvilku klidu a pohody. Posadit se na lavičku před domem na jarním slunci. Nemuset plnit plány, trhat normy, snášet šikanu a ponížení, přijít o dalšího přítele, anebo bojovat o špatně placenou práci.
Není nad chvilku klidu a pohody. Nad ten obyčejný život. Nad vycházející slunce, nad šálek kávy, nad rozkvétající kytky z jara, nad zpěv ptáků, nad možnost mít čas si to vychutnat.
Moc si přeji, abych si to jednou ještě stihla užít. Abych dostala tu možnost stejně tak jako stařenka.
Nemá používá tuto 
