Chtěla jsem změnit planetu, ale ještě to tady zkusím 

Jedu z práce tramvají a pozoruji studenty sedící na místech pro invalidy. Stojím a přemýšlím. Asi po třech zastávkách se místo uvolní a tak usedám za studenty. Nade mnou si povídá slečna se svým bratrem a v každé jednoduché větě řekne několik sprostých slov. Trpím.

Nastupuje nevidomý pán a stojí nad dvěma mladíky. Čekám, vydržím jednu zastávku, a pak to opět nevydržím. Upozorním kluky na to, že by měli stoupnout. Nereagují a mlčí. Na moji otázku zda jim to není trapné, nechápavě zírají.

,,To nemyslíte vážně, nestydíte se?” Začínám bezmocně supět.

Mladíci to tedy vzdají a vstanou. Pán ale nevidí a stojí dál. Vstávám a jdu k němu. Říkám, mu, že si může sednout. Omlouvá se, že to netušil. Říkám, mu, že to přece nevadí, a že právě proto mu to říkám. Pán šťastně usedá a děkuje. Popřejeme si hezký den.

Vystoupím s mladíky a pokládám jednoduché otázky.

,,Vám to není trapné? Takto přece můžete dopadnout i vy? Kdyby jste byli moji, jednu vás střihnu. Toto jsou místa pro invalidy, je tam přece značka.”

Jeden z nich odpoví:,,To jsme nevěděli.”

Lapám po dechu, jsou to studenti střední školy a oni to neví?

Druhý namítá:,,Tak ho můžete přece pustit vy.”

Málem se mě zmocní infarkt a už asi křičím:,,To nemyslíte vážně! Já bych mohla být vaše matka a já ho mám pouštět? Takto se chováte ke vlastní mámě?” Pouštím někoho sednout v jednom kuse. Lekci nepotřebuji, nebo si to aspoň zatím myslím.

Asi jim to dochází a vrtá hlavou. Jsou docela slušní. Snad jsem nebyla moc hustá. Snad si to budou pamatovat. Ve stavu těsně před infarktem nasedám do jiné tramvaje a jedu na schůzku.

Obracím oči k nebi a volám:,,Můj Bože, chci změnit planetu, už to nevydržím. Udělej něco prosím.”

Vysedám a jdu na schůzku.

Slečna, kterou vidím poprvé je mladinká a velmi milá. Nesu jí téměř nový svetřík na výměnu. Jsem ráda, že jej někdo užije.

Dává mi balíček a říká.,,Ono to tak úplně cenově nevycházelo, tak jsem vám tam přidala šampon.”

Jsem dojatá:,,To je v pořádku, to jste nemusela, to je od vás moc hezké.”

Popřejeme si krásný den a jdeme dál. Mám lepší náladu.

Jdu na tramvaj. Z přecpané tramvaje na přeplněné nástupiště vystupuje jiný nevidomý pán v klobouku z tramvaje.

Okamžitě jej berou pod paži tři slečny a ptají se:,,Chcete pomoct, na jedničku? Pojďte.” Pán děkuje.

,,Šikovné holky,” volám nadšeně. Asi mě neslyší. Na okolí působím zřejmě jako blázen.

Nastupuji do tramvaje. Je nacpaná. Zvedá se blondýnky v brýlích a pouští sednout mladou maminku s dítětem na břiše v klokance. Vděčně děkuji v duchu a už jsem zase klidná.

,,Děkuji Bože!” Volám k nebi. Děkuji za tři lekce v pár minutách. Budu se víc koukat kolem sebe a sledovat to pěkné. Chtěla jsem změnit planetu, ale ještě to zkusím.

Děkuji všem mladým lidem, za to, že nám ve věku matek a babiček dávají naději na to, že ještě stojí na této planetě žít. Za to, že si uvědomují skutečnost. Když si udělají sami život a svět hezčí, bude se zde lépe žít i jim.