Kdo koho kam tlačí

Kdo koho kam tlačí

Už jste slyšeli o americkém vojenském analytikovi, který píše pod svým pseudonymem The Saker? Na svém webu v poslední době mimo jiné napsal, že se Rusko připravuje na 3. světovou válku. Důvod ale není ten, jak se nám v médiích předkládá. Rusko nemá chuť někoho napadnout, ale je velkou měrou znepokojeno arogancí Západu, která se projevuje provokačními vojenskými akcemi.

Rusko je znepokojeno jednak vměšováním Západu do záležitostí ruské provincie Čečny, dřívějších provincií Ukrajiny a Gruzie. Rusko je dále znepokojeno i tím, jak jej Západem démonizuje. Je šokováno tím, jak málo nebo spíš vůbec se od washingtonské snahy podněcovat válku distancuje právě Západní Evropa.

Napsáno pro Svobodný blog – celý článek – Pokračovat ve čtení

Rusko, Moskva, Kreml, Noční, Panorama

A já jsem pouze překvapena, že jde tento hlas z Ameriky. Jinak souhlasím. Netuším, proč jsme se jali házet něco na Rusko a označovat jej za agresora. Je to přece NATO co mu kolem hranic staví opevnění jako hrom a dělá bububu…

Jmenuje i další jména jako Steven Starr, nebo Stephen Cohen a říká, že znají pravý důvod, proč se Washington tak vehementně a usilovně snaží Rusko přesvědčit, že ono se je chystá napadnout.

Diví se, jak je totálně neuvěřitelné pozorovat, s jakou důvěrou hodnotí prostí Američané onu schopnost, kterou mají mít Spojené státy, aby to provedly.

Víte, proč se tomu diví?

15 let po skutečnosti, kdy nedokázaly američtí vojáci porazit pár lehce ozbrojených talibanců a 13 let po skutečnosti, kdy se jim vymknul z kontroly Irák, je to tedy pro každého rozumně uvažujícího smrtelníka totální absurdní představa. Nedovede si představit, jak USA zabírá širé a rozlehlé oblasti Ruska, natož pak, aby si veleúspěšně vedli v boji právě se spojenou aliancí Ruska a Číny. A dodává, že právě v době korejské války před 60 lety nedokázali USA ani porazit Čínu, která tehdy patřila k zemím třetího světa.

,,Američané by si zkrátka měli uvědomit, že „jejich vláda“ je spolkem výstředních bláznů, schopných přivést k „vypaření“ jak Spojené státy, tak celou Evropu.“

Naprosto otevřeně tvrdí a uznává, že veškeré Ruské zbraňové systémy jsou mnohem dokonalejší, než americké zbraně. Jako důvod uvádí, že je vyrábějí soukromé společnosti. Zájmem těchto společností je zisk. A tím je jejich výkonost až na místě druhém a to je zásadní problém. Upozorňuje na zbytečné zvyšování výrobních nákladů, kvůli zvýšení ceny.

,,Jen pro příklad: Nová stihačka F-35, která stojí už 337 ilionů dolarů, se nyní zařazuje do výzbroje namísto staršího typu F-15, který stál „jen“ 148 milionů dolarů, ale zato byl výkonnostně – lepší. A helma pro pilota této stopětatřicítky stojí 400 000 dolarů, čili mnohem víc, než za kolik byste si mohli pořídit vůz ferrari.“

Jeho výrok vztahující se k Obamově režimu, o kterém mluví jako o stupidním, který vedl ke vzkříšení Studenou válku, je velmi silný. Upozorňuje na eventualitu, že svět bude veden na porážku nízkou a ubohou nenažraností amerického vojensko-bezpečnostního komplexu. Tento typ války dává tučnější sousto ve formě mnohem přesvědčivějšího „nepřítele“, než za které byly označeny údajné teroristické země.

 ,,A tak „ruské hrozbě“, převedené z 20. století do doby dnešní, se jako nenasytné hydře coby povinné obětiny předhazují jak američtí daňoví poplatníci, tak dosavadní sociální služby.“

,,Avšak rétorika dnešního Washingtonu, doprovázející obnovenou Studenou válku, je mnohem drsnější a nebezpečnější než ta, jež doprovázela Studenou válku první. Dřívější prezidenti se totiž snažili vzniklá napětí rozptylovat, zatímco režim Obamův je do obludné podoby nafukuje nestoudnými lžemi i provokacemi, které mnohem víc než tehdy přibližují možnost, že se válka studená změní ve válku horkou. A konkrétně: jestliže Bílý dům si pro sebe získá Killary, svět její první období nejpravděpodobněji nepřežije.“

Nám Capitol, Washington Dc, Vlády, Dc

Vyjma první války za nezávislost podle tohoto vojenského analytika jsou všechny další americké války válkami za americké impérium. Vždy o vzpomínkovém dni, 8. květnu Amerika naslouchá řečněním o statečných mužích, sloužících své vlasti v těžkých dobách jejího smrtelného ohrožení. Naprosto otevřeně píše, že Spojené státy Americké se nikdy ve smrtelném ohrožení neocitl. To pouze Washington ohrožení pilně přiděluje daným zemím, které vždy vybere pro svou momentální nadvládu.

Plně to koresponduje s mým tvrzením v minulých článcích, že USA a buďme k sobě upřímní, nejen USA, žije ve velké míře ze zbrojního průmyslu, a proto musí občas někde rozpoutat válku.

Nesoudím, pouze sděluji jasná fakta.

Rusko, St Petersburg Rusko, Peterhof, Chrám, Památky

Pisatel ale upozorňuje na to, že Rusko může být silný soupeř, proti kterému dnes USA poprvé ve své historii stojí. Možná si USA ukousla moc velké sousto. USA nyní skutečně čelí smrtelnému ohrožení, v důsledku své snahy dostat pod svou vládu Rusko a Čínu.

Ano, Rusové jsou hrdým ruským národem a budou svou vlast bránit. A tak to má být. Válka je ale plná násilí a to zase plodí jen násilí. Nikam to nevede.

Čím déle žiji a čím více pronikám do hloubky syrového života, tím více je mi jasné, jak to na tom světě vlastně funguje. Jak jsme se od sejmutí kamenem či dřevěným kyjem zezadu, od doby prvobytně pospolné společnosti vůbec neposunuli. Jak stále vládne právo silnějšího. Jak nám velí prvotní pud přežít a urvat. Jen se více tváříme, že jsme lepší. Ale stále je to stejné. Boj, násilí, okrádání, drancování a plenění.

A čím hlouběji zapadám do propadajícího se bahna, tím méně je mi jasné, že to tak bude, co svět světem stojí, a netuším, zda to lze jinak. To by se musel člověk stát vysoce uvědomělým tvorem a to očividně není. Těžko říct, zda někdy bude. Ale nic tomu bohužel nenasvědčuje. Zatím to tak nevypadá.

Jsme figurkami ze šachovnice rozestavěnými na mapě světa a čekáme jak zvěř na porážku, až se někdo z mocných, tam někde nahoře, rozhodně obětovat právě nás.

Další odstavec je opravdu hodný doslovné citace:

,,Avšak na obě ty země washingtonská drzost a stupidita nezabírá. Nejsou to indiáni z amerických planin, které ke kapitulaci dohnal hlad, když jim noví osadníci vystříleli bizoní stáda. Nejsou ani vyčerpaným Španělskem z roku 1896, kterému Washington ukradl Kubu a Filipíny a nazval tuto krádež „osvobozením“. Nejsou ani malým Japonskem, jehož limitované přírodní zdroje byly až příliš rozprostřeny po širém Pacifiku a Asii. Nejsou ani Německem, které už předtím, než na evropskou pevninu vstoupili američtí vojáci, rozdrtila Rudá armáda. A nejsou ani Grenadou, Panamou, Irákem, Libyí, Somálskem a různými latinsko-americkými zeměmi, o kterých generál Smedley Butler řekl, že je američtí mariňáci zabezpečili pro „United Fruit Company“.

Lhostejní Američané, zabývající se jen sami sebou a lapeni do bludů o americké vojenské zdatnosti, zatímco jejich šílená vláda skutečně spřádá plány na boj s Ruskem i Čínou, jsou lidmi bez budoucnosti.“

Stále ve více mých příspěvcích upozorňuji na spoustu lidí, kteří mají podobné názory. Nalézám spoustu spřízněných duší. Čím víc nalézám, tím víc zabředávám. Tím víc chápu koloběh dění. Zřejmě jej musím přijmout. Ale žít s těmito fakty, je čím dál obtížnější.

Odkaz

Rusko se prý připravuje na třetí světovou válku.

Zbytečné protesty, uprchlíkům se zde nelíbí

uprchlík

 

Podle posledních zpráv mám pocit, že protestujeme zbytečně. A už dlouhodobě si myslím, že jsme celé Evropské unii kromě všeobecných buzerací a nařízení, kterých se musí účastnit všechny státy v EU docela ukradení. Těmi nařízeními myslím všechny normy, kterými jsme si zkazili ty naše, zejména týkající se potravin. Jejich kvalita šla mírně řečeno do háje. A nejen potravin… Tomu říkám situace, kdy každý krok vpřed je dvěma kroky vzad. Takto Continue Reading

Princip rovnováhy

jing jang

Chápeme-li princip rovnováhy, někdy musíme mít i schopnost přijmout fakta, která se nám připustit nechce. Jsme-li příznivci pochopení faktu, že vše v životě musí být v rovnováze, dostáváme se mnohdy do krajností. Něco jako jin a jang, černá i bílá, ženský a mužský princip…

Disponujeme úžasnými vlastnostmi a u každého z nás jsou vyváženy tím, co nám jednoduše nejde a čím neoplýváme. Jsme v rovnováze, vyvážení, dobrými vlastnostmi i našimi slabinami. Po suchu je období dešťů, po zimě nastane léto, Continue Reading

Naše hranice

Jsme národ vyčkávačů. Čekáme, co udělají ostatní a na jakou stranu se přidat. Hrozí ale, že budeme čekat příliš dlouho.

Co na některá fakta říká naše vláda?

Keců se nenajíme. Tak co s okolnostmi dělá naše vláda?

Co udělá s našimi hranicemi?

Odkaz Hranice kvůli uprchlíkům uzavřeli Němci, Rakušané i Slováci. Češi ne

Uprchlická krize v Evropě vrcholí.

Hraniční kontroly zavedlo:

Německo

Slovensko

Rakousko – k hranicím zároveň poslali armádu

Němci čekají, že se jim za letos dostane do země až milion uprchlíků.

Češi zatím hranice nechávají otevřené, proč?

Na co čekáme?

Uzavření německých hranic kvůli uprchlické krizi může mít fatální dopad na Českou republiku.

Hrozí nekontrolovatelný průnik migrantů na naše území.

Bude pak fungovat EU tak, jak jsme si mysleli?

Odkaz Uzavření hranic: Máme pro vás vyjádření Jiřího Ovčáčka. Ostré

Nevím jak moc je to vyjádření ostré. Každopádně je v něm mnoho vyřčené pravdy. Vláda řeší spoustu zbytečností a ne to podstatné.

Jejich žabomyší války budou totálně k ničemu, pokud se situaci nepodaří zvládnout.

Vláda nám nedává asi jinou možnost, než tu, abychom se začali bránit sami.

Otevřeně nám svým jednáním dává najevo, jak moc je jim jedno, co s námi bude.

Jen mi nějak hlava nebere fakt, že si zřejmě neuvědomují, že se to obrovsky týká i jich samotných.

Odkaz Blok proti islámu vzkazuje vládě: Poslední výzva, braňte naše hranice. Jinak je půjdeme bránit sami

Blog proti Islámu vyzývá vládu, k okamžitému zavření hranic České republiky.

Tvrdí, že jinak nezbude nic jiného, než abychom začali bránit hranice sami.

Myslím, že jejich tvrzení má pádný důvod.

Demonstrace ukázaly, že občané vedení této organizace věří a jsou připraveni ji v jejich aktivitách podpořit.

Máme představu, jak to bude pak na hranicích vypadat?

Jak moc se jakási domobrana postará o naše bezpečí?

Co to vyvolá a kam až to zajde?

Kdo bude určovat meze násilí a hrozícímu krveprolití?

Jedná se zde o občanskou válku?

A máme vládo jinou možnost?


Svobodný blog

Životní styl dneška

živ styl

S přibývajícím časem, který na této planetě trávím, mám pocit, že směr, kterým jsme se jako lidstvo vydali je nějak nesmyslný, nedefinovatelný a scestný. Pokud mohu posoudit alespoň malou část naší republiky, poznamenanou polistopadovou deziluzí a vstupem do evropské unie, nechápavě kroutím hlavou, kam se poděl zdravý selský rozum.

Největším jmenovatelem dnešního životního stylu je stres. Řekněme si to otevřeně. Stres má dvě východiska: Buď boj nebo útěk. Pokud s ním bojujeme, je známo, že násilí plodí zase jen násilí a je nutné si uvědomit, že boj je třeba zastavit a zamyslet se nad sebou, jak sebezničujícím způsobem žijeme a že už tak dál nelze žít dlouho. Po infarktu je již většinou pozdě. Útěk nic neřeší, vždycky vás to dožene. Situace se neustále a dokola opakují, dokud je nevyřešíte, nebo je alespoň s pokorou nepřijmete.

Pokud se ráno, když jedu do práce rozhlédnu, vidím strhané a zničené tváře únavou a totéž vidím i odpoledne. Lidé jsou nervózní, uspěchaní a v důsledku toho k sobě netolerantní a bezohlední. Čiší z toho smutek a beznaděj. Pokaždé, když se usmívám, protože jsem se rozhodla prostě žít jinak, vidím nechápavé nebo i podrážděné reakce kolemjdoucích. Mají v očích buď otázku, proč se jako usmívám (jestli jsem normální), nebo co si to jako vůbec dovoluji….Pokaždé, když mi někdo úsměv oplatí mám obrovskou radost.

Navzdory tomu, že se nám po listopadu víceméně začalo lépe dařit po materiální stránce,  nejsme ani šťastnější ani zdravější. V poslední době šla ale i naše ekonomická situace hodně do háje. Většina lidí je na průměrném platu v rozmezí od 9000,-  do 15000,- Kč, což  je vzhledem k tomu, kolik stojí bydlení, energie, potraviny nebo např. všudy přítomná elektronika, hodně pod čarou tzv. průměrné mzdy.

Naše společnost je tak nějak těžce nemocná: Bezohledností, netolerancí, agresivitou, bezcitností, lhostejností, ekonomickým růstem a honbou za materiálními hodnotami. Nějak nám nedochází, že nová plazmová televize nebo každý rok nejnovější mobil, na který celý rok od rána do večera dřeme, je nám naprosto k ničemu a štěstí nám nezaručí. Zvykli jsme si pod masáží všudypřítomných reklam chtít vše, co má v reklamě prostě každý, aniž bychom to skutečně potřebovali. Chceme mít stále víc a mít se ještě lépe. Bojíme se, abychom o to co máme, nepřišli. Žene nás obrovská úzkost a strach.

Šťastnými nás ale dělají úplně jiné věci. Vzpomínám na to, jak jsme ještě jezdili na chalupu, kde nebyla voda, elektřina ani topení. Uměli jsme si povídat dlouho do noci a smát se. Dnes není kdo by jel. Nikdo nemá čas a nebo je příliš unavený. Naše bohatství jako jednotlivců a celé společnosti ale není dané tím, co dokáže pro sebe dobít a urvat, ale tím, jak se o to co vlastníme dokážeme podělit a čeho se dokáže vzdát.

Je to opravdu jednoduché, ale není to vůbec snadné. Každý musí začít u sebe. Měnit sebe, stávat se lepším, žít tak, aby se za to jednou nestyděl. Aby si z hrůzou nerval vlasy, až bude z tohoto života odcházet. Žít tak, jakoby měl zítra umřít. Každý den začínat znovu. Rvát se sám se sebou, i když to není vůbec snadné. Je to v maličkostech. V úsměvu, podržení dveří, pomoci s těžkou taškou… v ohleduplnosti a toleranci. Dobro se projevuje mírou schopnosti potlačit v sobě zlo. Je to schopnost poučit se z vlastních chyb a schopnosti si je nevyčítat. V zodpovědnosti, kterou máme především sami k sobě. Ve schopnosti jít příkladem našim dětem a chovat se tak, jak bychom chtěli, aby se jednou chovali oni.

Polistopadový vývoj v naší nejen zemi je pro mnohé zklamáním. Nadáváme na politiky, na korupci, na stát a stále hledáme viníka tam venku. Stačí si ale stoupnout před zrcadlo a najít v sobě schopnost pokory a uvědomění. Stále všichni opakujeme stejnou chybu. Historie je toho důkazem. Nikam jsme se neposunuli. Stále válčíme a myslíme si, že to někam povede.

Na světě jsou pořád tři druhy lidí: Ti nahoře, Ti uprostřed a Ti dole. Ti co jsou nahoře, tam pochopitelně chtějí zůstat, Ti uprostřed se derou nahoru a ti dole jsou příliš unavení dřinou, než aby si uvědomovali cokoli mimo svůj každodenní život, kdy je jejich cílem prostě přežít.

Cílem je zrušit všechny rozdíly a vytvořit společnost, v níž si budou všichni lidé rovni. Dějiny se tedy opakují. Po nějakém čase se ti dole naštvou spojí se s těmi uprostřed a nějakým způsobem svrhnou ty nahoře. Ti uprostřed získají Ty dole na svou stranu tím, že předstírají, že bojují za svobodu a spravedlnost. Jakmile ale dosáhnou svého cíle, nastane stejný scénář.  Ti dole jsou opět uvrhnuti nazpět do dřívějšího postavení otroků a nevolníků…

Jme zaslepení tímto neustálým bojem a nevidíme souvislosti. Hrozí úplné vyčerpání energetických rezerv, úplná devastace přírody a sebezničení. Nějak neřešíme kácení deštných pralesů, to že už dlouhou dobu hoří a umírají zvířata a ubývají tak v podobě stromů tvůrci kyslíku, který potřebujeme k životu. Neřešíme znečištěnou vodu, kupící se hromady plastů a ostatních odpadů. Neřešíme stav půdy, ve které pěstujeme potraviny, které jíme.  A neřešíme ani stav vzduchu, který dýcháme. Stále svou pohodlností devastujeme dál, úplně všichni. Někdy mě z toho až mrazí, ale každý den vstávám s tím, že budu žít dnešní den tak jak nejlépe za současné situace mohu. Každý den se snažím udělat aspoň tři dobré skutky a každý večer, najít alespoň tři pozitiva.

Víte co? Těch pozitiv jsem schopná nacházet už mnohem víc. Říkám jim vděčnosti. Za to, že mi někdo podržel dveře. Za to, že jsem nezmokla a začalo pršet až po návratu domů s mýma plnýma rukama. Nevím do které bych dala deštník. Za to, že mám střechu nad hlavou a co jíst. Za to, že jsme jakž takž jako rodina zdraví. Za to, že zde není válka. Za to, že žijeme….

Možná vám připadám divná. Možná si říkáte, na co si tu hraje? Moje odpověď je prostá. Právě, že už si na nic nehraji. Nasekala jsem v životě spoustu chyb a na některé z nich nejsem zrovna hrdá. To poučení a ta zkušenost, která z těch nejtěžších vznikla je ale k nezaplacení. Stejně se dívám na ty nejtěžší rány a lekce, které mi zasadili jiní. Díky tomu jsem tady a píšu. Díky tomu se každý den snažím žít jinak. Více se radovat a dělat věci co mě baví. Pak žiji lépe a víc se mi daří jak v práci tak i doma. Stýkám se s lidmi, se kterými jsem ráda a se kterými se vzájemně obohacujeme. Ty co do této kategorie nespadají z mého života prostě vypouštím, stýkám se s nimi co nejméně a nebo vůbec. Když to jinak nejde, pracuji na tom, aby mě to vnitřně neničilo a meditacemi si buduji odolnost.

Jako lidstvo většinou stále věříme, že přijde nějaký spasitel. Nepřijde. Jediný, kdo to všechno může změnit, jsme my sami. Je to na každém z nás. Je důležité, aby se důležité věci staly opravdu důležitými. Kéž je všichni dokážeme rozlišit. Držím nám všem pěsti.


 

Svobodný blog