Někdy mám pocit, že již žiji příliš dlouho. Život kolem mě utíká rychle a zběsile, já na něj mávám z rychlíku a stejně ho nemůžu dohonit. S ohlédnutím na všechny životní události, které mě v životě potkaly, vystačilo by to na bestseller o 20. dílech a ještě by se mi to tam nevešlo.
Na životní nudu si opravdu nemohu ztěžovat. Mám to tak nějak ode zdi ke zdi a ze dna nahoru a zase dolů. Taková horská dráha maximálních rozměrů s adrenalinovým překonáváním hranic.
Mnoho vyhrocených situací jsem si způsobila vlastní bezbřehou spalující energií a touhou zkusit i to zakázané, poslouchajíce neustále hlodajícího červíka tam někde v hlavě, jaké by to asi bylo sáhnout si obrazně ,,na horká kamna“. Možná to znáte. Víte, že pálí, a znáte všechny následky. Jenže si prostě nemůžete pomoct.
Zkušenost je naprosto nepředatelná. A i když si mnohdy říkáme, proč já idiot se na to radši nevykašlal… ty nejšílenější události v životě nás nejvíce posouvají vpřed.
Nyní ale přestávám stíhat. Mám pocit, že kdysi přilétli mimozemšťani a zapomněli mě tady. Vůbec se sem nehodím. Volám tam nahoru:,,Vraťte se pro mě, už jsem tu příliš dlouho!“
Pozoruji okolní svět. Směr, kterým lidstvo vydalo, je tak nějak nedefinovatelný a scestný. Dětství prožité v totalitním režimu bylo vzhledem ke zběsilému dnešnímu životnímu tempu klidné a vyrovnané.
V té době se mi to ale tak nejevilo. Také jsme měli svoje strachy. Například v podobě pochodových cvičení a neustálého zastrašování atomovými válkami. Strach ze sousedova udání, špatnému posudku, kvůli kterému většina z nás nevystudovala, nebo třeba z bezcílnosti. Všichni měli tak nějak materiálně stejně a možností jak z toho ven moc nebylo. Pamatuji si chvíle lelkování a nudy. Kam se to podělo? Co bych dnes dala za volnou chvíli nicnedělání…
Mám pocit, že slovo stres ani nebylo ve slovníku. Také tam asi nebylo slovo, nestíhám. Pokud jej někdo vyslovil, tak v souvislosti s odjezdem v pátek odpoledne na chatu, kde se v klidu strávil víkend. Nedrnčely telefony, nebyli jsme neustále v ,,Stand-by“ režimu, připraveni přerušit dovolenou, nebo třeba jen odpolední setkání s babičkou, která na nás už půl roku čeká, jak na smilování.
V televizi toho moc nebylo, ale film jste si vychutnali bez přerušení. Dnes už TV ani nezapínám, spousta známých ji už ani nemá. Nesnášíme to množství neustále běžících a přeřvaných reklam, objevujících se snad po deseti minutách vašeho oblíbeného filmu, který by vám normálně zabral hodinu a takhle zabere tři. Na konci už vás to nebaví, nevíte, co bylo na začátku, nebo vyčerpáním usnete.
Mám alergii na telefonické hovory z call center. Nechci nic kupovat, nic nepotřebuji. Kromě klidu a pohody. Představa, že bych tam někdy musela nastoupit, pracovat a nabízet někomu po telefonu například nepotřebnou kreditní kartu, ve mně vyvolává pocit na zvracení. Neustále mažu emaily s nabídkami. A neustále hážu nepřečtené letáky do tříděného odpadu a pláču nad představou pokácených stromů.
Mám chuť utéct. Změnit planetu. Tam kde se nežije rychle a zběsile. Tam kde neničí přírodu, nenechávají hynout tisíce živočišných druhů a zbytečně nekácí stromy. Nezanášejí zátoky plastovými odpadky. Nepijí vodu s příměsí neodstranitelných hormonů, chemikálií, zbytků mýdel a pracích prášků, hnojiv, pesticidů a všech technologických pokroků, kterými si podřezáváme větev, na které společně sedíme.
Až se planeta opravdu naštve, vyřídí si to s námi i s úroky, za které by se nemusela stydět ani žádná bankovní společnost či lichvářská firma. Využije nezkrotnost vln, sílu větrných tornád, rychlost sněhových lavin, mohutnost sopečných výbuchů, zkázu zemětřesení či neutuchající energii pohlcujícího ohně. Nejsme páni tvorstva. To je jeden se základních omylů, které máme v podvědomí.
Už nechci spěchat. Nechci budovat cizí firmy na úkor vlastního zdraví a za minimální mzdu. Nechci se štvát za nejnovějším modelem mobilního telefonu, jehož funkce neumím ani vyslovit natož použít. Chci zpět svůj život. Volný čas. Bez balamutění a oklamávání jiných a sebe samotných. Nepotřebuji 99 % věcí v reklamách a možná ještě víc.
Utíkat ale nemá smysl, útěk nikdy nekončí, vždycky vás to dožene. Pořád se opakují tytéž situace, dokud je my sami nezměníme, nebo je alespoň s pokorou nepřijmeme.
Chtěli jsme pro naše děti lepší život. Když si vzpomenu na polistopadovou naději, opět se mi svírá žaludek. Tohle jsme nechtěli. Obchody narvané k prasknutí, ale k tomu poměrově mzdy minimální, takže si to stejně nemůžeme koupit. Dědeček měl pravdu, když mi tvrdil, že to tak bude.
Nádherné domy, ve kterých nemůžete bydlet, protože na ně nikdy nebudete mít. Možnost cestovat, která se hatí nad strašákem tzv. prchajících imigrantů a šířícího se naprosto odlišného ,,nekulturního základu“, všude přítomného vkrádajícího se strachu. Práci, která postrádá jakýkoliv smysl. Nabízíme, to co nikdo nepotřebuje, dřeme do úmoru bez ocenění. Potraviny, které si nemůžeme koupit, se každý večer v supermarketech rvou do popelnic. Na jiných částech světa umírají lidé hlady. Divná doba.
Děti nechápou etiku a morálku. Neučíme je pouštět staré lidi sednout v tramvaji, mít úctu k zasloužilým profesorů, pojem autorita jim nic neříká. Taneční je nezajímají, výlety jsou nudné a kamarádství je jen nějaké slovo. Něco jako ,,chovej se tak, jak chceš, aby se jiní chovali k tobě“ asi nikdy neslyšeli. Neučíme je to. Nemáme na to čas. Ani my, ani učitelé. Hlavní je výkon a rychlost. Napsat testy rychle a na plný počet bodů. Chtěla bych vidět pány profesory, jak by si v pětiminutovce poradili s deseti příklady, které před tím nikdy neviděli. A jak by se nabiflovali na pět různých pololetních testů v jednom dni. Je mi líto, jak na děti nemáme čas.
Děláme to celé špatně. Neumíme už ale vyskočit z rozjetého vlaku. Museli bychom tak nějak všichni. Nevím jak vysvětlit dětem, proč někdo má na den sumu co jiný nemá na měsíc… Nevím jak předat zkušenost uvědomění, že žádná koupená, značková, drahá věc nakonec nevyrovná pocit klidu v pavlačovém bytě.
Žiji z titěrných vděčností. Když mi dá někdo přednost ve dveřích, pozdraví mě s úsměvem, nebo si oddychnu, když mi třeba nikdo nevynadá, nemám-li na poště už zase přichystaný předvyplněný podací lístek. Raduji se z šálku černé hořké kávy, z toho, že jsme se všichni večer vrátili živý a zdravý domů.
Čím dál víc mám chuť se zavírat doma, utíkat do lesů a dívat se do ohně. Chybí mi spojení s přírodou. Krása květin a zpěv ptáků. Tráva pod bosýma nohama.
Ještě chvíli. A pak to snad nějak vymyslím. Odstěhuji se na chalupu u lesa. Možná zryju zahradu a postavím skleník. Na zimu nasuším ovoce a zavařím zásoby. Budu žít skromně, ale budu mít to, co jiný nemá.
Klid, čas, pohodu. Budu poslouchat ptáky a uvidím rozkvétat sněženky, dopřeji si východ i západ slunce. Ani si nevzpomínám, kdy jsem to mohla celé vychutnat.
Budu vyčleněná z kolektivu, jiná, divná, podivínská. Konečně budu tím, čím jsem. Mimozemšťankou, jenž tu zapomněli pře lety. Budu zapalovat ohně a vypouštět kouřové signály. Budu výt na měsíc společně s vlky a doufat, že mě tam nahoře uslyší. Pořádat rituály a za zvuku bubnů křepčit kolem ohně. A třeba z kosmu znovu přiletí a vezmou mě domů.
Pokud by se to náhodou nepovedlo a já zde byla až do konce, postavte vor a pusťte mě po vodě. Zapáleným šípem pohřběte mé tělo, ať jeho části nakrmí ryby. Nebo můj popel zasaďte ze semínkem stromu. Ať z pomocí toho, co ze mě zbylo, vyroste alespoň jeden obrovský strom, za ty všechny, co jsme kdy vykáceli.
Svobodný blog
