Záchranáři to nemají jednoduché. Počítají minuty a pracují s minimem informací. Hrají o čas a to o ten náš. O čas nás pacientů. Za každou informaci, která jim usnadní zachránit náš život, jsou neskonale vděční.
Co takhle si pořídit Tričko pro záchranu života?
Zdravotnická záchranná služba ČR – ZZS ve spolupráci s Horskou službou ČR se zapojila do projektu s názvem RescueMe.
Jeho úkol je právě pomoci usnadnit všem záchranným složkám identifikaci postiženého a zraněného, což povede k urychlení určení jeho anamnézy a následně se zcela zefektivní celý záchranný proces lidského života.
Systém je zcela jednoduchý a pořídit si jej může úplně každý.
Právě tričko je základem tohoto nového systému. Na rub trička si každý člověk nechá poctivě natisknout svá nejdůležitější data týkající se jeho anamnézy.
Vše co je podstatné, například jakou trpí alergií, že je diabetik, hypoglykemik, kardiak, astmatik nebo že má třeba ve svém těle voperovaný kardiostimulátor. Velmi dobré přidat vaši krevní skupinu. Dále je na tričku jméno, bydliště a také telefonní kontakt na blízkou osobu.
„Všechna tato data usnadní záchranářům jejich činnost, pokud najdou člověka v bezvědomí nebo ve stavu, kdy není schopen odpovídat na otázky,“řekl včera na dotaz Práva prezident Asociace ZZS a ředitel Zdravotnické záchranné služby Jihočeského kraje MUDr. Marek Slabý.
Pak už je to pro záchranáře opravdu snadné. Stačí pouze vyhrnout tričko a z jeho rubu načíst potřebná data k záchraně života. Tím, že je potisk právě na rubu trika, vaše citlivá data nejsou viditelná hned na první pohled.
Záchranář je ale poučený a pozná podle zavedeného oficiálního loga na tričku a jeho nášivkách a visačkách viditelných na svrchní části oděvu, že se daná osoba rozhodla zapojit do systému RescueMe. Postiženému pacientovi pouze vyhrne tričko naruby a má k dispozici všechny důležité indicie, které z trička vyčte.
Mezi nejčastější důvody výjezdů členů záchranné služby jsou podle statistik:
– úraz, dopravní nehoda, akutní infarkt myokardu a cévní mozková příhoda
Hraje se o vteřiny. Ve všech daných případech je úspěšnost záchrany lidského života závislá na rychlosti, jakou se postiženému dá podat první pomoc. Pokud tedy kdokoliv trpí jakoukoliv z uvedených nebo jiných nemocí, stojí za to si tričko pořídit.
A protože je úraz uvedený na prvním místě a hned v těsném závěsu je dopravní nehoda. Možná bychom si měli tato trička pořídit všichni.
Kde začínají a končí lidská práva, zda jsou nám na něco zákony, zda zákony zavedené na naši ochranu, nejsou spíše naší pastí, to jsou otázky, na které se nehledá odpověď snadno.
Já si třeba myslím, i když je to možná silná káva, že by si každý měl mít možnost rozhodnout o tom, zda už tu není příliš dlouho. Pokud se rozhodne odejít, nemělo by se mu bránit.
Jsem proti umělému prodlužování života na hadičkách, v bolestech a nedůstojnosti.
České zákony, zdánlivě hájící naše právo, to ale vidí jinak. Spousta lidí, která by raději v klidu a pohodě zemřela v okruhu rodiny, je v nedůstojných podmínkách uchovávána uměle někde za plentou.
V Kanadě je od 6. června naprosto legální asistovaná sebevražda, kterou provedou lékaři. Provincie si samy rozhodují, jak budou postupovat. Zákon C-14 zákrok povoluje v provincii Ontario, kde dostanete i léky zdarma.
Kanaďané chtějí zabránit sebevražedné turistice. V některých zemích je podobný zákrok možný a i pro cizince. V Kanadě se týká zákon pouze lidí s tamním občanstvím. Získat povolení k ukončení života není snadné. Požádat může nevyléčitelně nemocný, trpící nesnesitelnou bolestí. Když není schopen sám, může požádat i jeho zákonný zástupce. Žádost také musí vždy podepsat i dva nezávislí svědci a pacient musí být starší 18 let.
A už tady nám to zase drhne. Můžeme si položit otázky. Děti mohou trpět? A ti, co sami požádat již nemohou, ale znatelně trpí a okolí nemá odvahu či zájem ukončit jejich bolest? Spravedlivé to nebude nikdy. Ale já to vnímám i tak jako krok vpřed.
77 % lidí postup podle průzkumů podporuje. Lékař, který nebude mít odvahu a svědomí asistovanou sebevraždu vykonat, může předat žádost kolegovi. Seznam doktorů, provádějících zákroky, nebude veřejný.
Asistovaná sebevražda je legální ve Švýcarsku, Německu, Kolumbii, Japonsku a v některých amerických státech Washingtonu, Oregonu, Vermontu, Novém Mexiku či Montaně, dále v Nizozemsku, Belgii a Lucembursku.
Podle studií se například počet lidí vyhledávajících tuto službu od roku 2009 do roku 2012 zdvojnásobil a čísla rostou. Asi polovina pacientů trpěla neurologickým onemocněním, nejčastěji je to Parkinsonova nemoc a Roztroušená skleróza. Další velké množství pacientů trpělo rakovinou různého druhu. Jde i o pacienty a revmatickými a kardiovaskulárními onemocněními. A autoři studie také upozornili na fakt, že přichází i lidé s nemocemi, které vůbec nejsou smrtelné. Prostě se rozhodli.
Znáte rozdíl mezi asistovanou sebevraždou a eutanázií? Pokud jde o eutanázii, provede ji jiná osoba. Při asistované sebevraždě provede úkon sám nemocný člověk. Jsou mu pouze připraveny látky, které způsobí smrt a je pouze přítomný a pak se postará o tělo, nebo jej předá dál. Průměrný věk pacientů byl kolem 69 let, rozmezí věku od 23 do 97 let, 60 % tvoří ženy. Používá se požití pentobarbitalu sodného, anebo helia.
I v dávných dobách odcházeli lidé umřít do hor či rozlehlých částí pralesa. Právo odejít může být označováno i jako morální právo. Neexistuje asi žádný racionální důvod, proč by měl získat jakýkoliv zákon, který brání lidem umřít přirozenou smrtí, pomocí eutanázie, nebo při asistované sebevraždě. Učinit rozhodnutí k ukončení vlastního života.
Ono takzvané právo na život zahrnuje i právo život ukončit, neboli spáchat sebevraždu. Při postoji, kdy společnost člověku dovoluje spáchat sebevraždu, dostáváme se do úplného rozporu s právem na život. Stavíme tak člověka do povinnosti, kdy musí pokračovat v životě, bez ohledu na jeho vlastní vůli. V tomto případě mu jeho vlastní život tedy nepatří. Jeho vlastní existence tedy závisí na vůli společnosti a nikoliv na jeho vlastní vůli. Právo na život by se mělo rovnat právu na smrt. Ať se to zdá jakkoliv podivné.
Pořád pliveme na tzv. totalitní režim, kdy se nesmělo mluvit a za názory se zavíralo. Ničili se lidem životy a z lékařů, profesorů a vědců se dělali topiči v kotelnách.
Vážně jsme se posunuli?
Vážně máme svobodu slova?
Kde končí svoboda a kde začíná zákon?
Reaguji na otevřené vyjádření Kláry Samkové. Máme-li svobodu slova, co znamená podaná stížnost k jejímu projevu?
Klára Samková vyjádřila postoj za tisíce lidí, kteří demonstrují na náměstích, které rozhání ozbrojené složky a které vláda ignoruje.
Klára Samková se postavila za svůj lid, který chce chránit.
Postavila se za naše životy a životy našich dětí.
Otevřeně řekla slova, která se denně křičí na sociálních sítích a na náměstích s transparenty v ruce. Jen v momentě, kdy dojde na lámání chleba a máme vystoupit z davu a promluvit sami za sebe, většina Čechů sklopí oči a drží pusu. Máme strach.
Jak bylo řečeno:
,,Češi jsou cyklisti, nahoře se hrbí a dole šlapou.“
Víte, kdo tu větu pronesl? Dohledejte si to a berte to jako kvíz s četbou mezi řádky. Má to i souvislost s tím, co v projevu zaznělo.
Klára Samková nesklopila hlavu a řekla svůj názor. Proslov byl velmi dobře připravený, podložený historickými fakty, emotivní a velmi trefný. Nešlo o bezduché plácání do větru, tak aby se mluvilo a nic se neřeklo, jak to dělají naši politici. Doporučuji si jej přečíst a také si prohlédnout video, jak se polemizuje o propagandě a svobodě slova.
Pokud se naplní komentáře z dalšího článku, o kolik je dnešní režim jiný, než ten původní? Pokud znovu budeme lidem ničit životy, po čem to vlastně pliveme?
,,Disciplinární řízení v rámci Advokátní komory může skončit až vyloučením doktorky Samkové, což by znamenalo zákaz další advokátní praxe. Jak na sociální síti poznamenala sama Samková, pokud je nějaký advokát takto postižen, může se bránit leda správní žalobou, která v Praze čeká v průměru dva roky na nařízení prvního stání. Do té doby advokát nemůže vykonávat svou práci a je prakticky profesně zlikvidován. „Jde jim o moji obživu. Mezitím mi zasolí pár set tisíc pokut, pozastaví členství či rovnou vyloučí z komory, nebudu mít z čeho žít a je to,“ poznamenala dále advokátka.
Ze stížnosti podle ní jasně vyplývá, kdo dostal chuť jí „zavařit“. „Stížnost ze své iniciativy zahájil a podal k prošetření tajemník České advokátní komory JUDr. Ladislav Krym,“ píše Samková a vše dokazuje e-mailem, který tajemník oficiálním orgánům Advokátní komory poslal.“
Podle mě, žádnou nemáme, nepohodlné názory nehodící se do krámu jsou umlčovány a přehlíženy.
Kde fiktivní svoboda končí?
Tam, kde se neshoduje se záměrem těch, jenž drží v ruce moc, tahají za nitky a vodí nás jako loutky.
Kde začíná zákon?
Zákon, který si každý vyloží, jak chce a potřebuje a dobrý advokát či obhájce jej obejde, kdy se mu zachce, anebo kdy dostane tučnou odměnu…? Ten začíná v momentě, kdy se to oné moci hodí.
Jde zde o to, že Klára Samková je žena a názory žen se u nás neberou vážně?
Možná, ale spíše je to tak, že šlápla na kuří oko jiným.
Určitě se dotkla těch, jenž ženy vážně neberou a to těch, o kterých mluvila. Jiný kraj, jiný mrav. O to to bylo horší. Bylo by to pro jejich náboženství potupné od muže, natož od ženy.
Nebo se prostě jen názor neslučuje s naplánovaným světovým plánem? S plánem mocných, kteří v mžiku oka takzvaně obětují pravé či levé křídlo, příď i záď, a budeme padat jako figurky na šachovnici pod kulkami?
Víra nemá s náboženstvím nic společného.
Víra je čistá, nepotřebuje hmotné statky, peníze, moc, ani prostředníka ke spojení s Bohem.
To, co všechna náboženství udělala s vírou, je zločin.
Náboženství je zhoubné a církve jsou největší business.
Náboženství nepatří k moci a do vlády. Nedělá to dobrotu, slučuje se neslučitelné.
Stejně tak se globalizací slučují neslučitelné národnosti.
Vůbec bychom neměli riskovat životy našich lidí. Absolutně nechápu, co se tady řeší.
Měli bychom být pokorní a vděčný za naši zemi, za mír, který zde máme a udělat vše proto, aby to tak zůstalo.
Názory této ženy jsou všeobecně u nás známé. Pokud bylo známo, že Klára Samková vystoupí a měl někdo obavu, mohl tedy přece chtít znát proslov předem. To se ale nestalo. Nechápu, proč tedy nějaká kauza.
Nesouhlasím úplně se vším, co bylo v proslovu řečeno. Něco bych řekla jinak, ale tak by tomu bylo, i kdyby mluvil kdokoliv jiný.
Také nemám až takovou důvěru v Evropskou unii a taky si nemyslím, že jsme lepší, než kdokoliv jiný.
Křesťanství má z historie spoustu másla na hlavě a nechovali se v rámci náboženství o nic lépe než muslimové a příznivci islámu a není to tak dávno.
Také si nemyslím, že jsme tak moc etická společnost, jak se tváříme. Jen máme jiné techniky a zbraně. Pokrytecky si hrajeme na to, že jsme ti lepší.
Také by se dalo polemizovat o tom, kdo je vyvolavatelem a původcem válečného stavu.
O tom budou mé další články.
To nic ale nemění na faktu, že se mi velmi hodnotný proslov Kláry Samkové opravdu líbí a obdivuji jeho propracovanost. Smekám také před její odvahou, kterou nemá nikdo z našich poslanců. Vážím si toho, že se otevřeně postavila za náš lid a za naše životy, které chce chránit.
Pokud bude Klára Samková jakkoliv popotahována za svobodný názor i za obranu vlasti a národa, měli bychom si uvědomit, že užíváme slova a fráze, které absolutně neodpovídají svým významům. Měli bychom si také uvědomit fakt, že to v čem žijeme je mnohem horší, než minulý totalitní tolikrát poplivaný režim.
Vidíme je všude kolem a jednou, dá–li Pán Bůh a my se toho dožijeme, budeme stejní jako oni. Tam kdesi za vráskami, jenž jsou stopami života, jsou velké osobnosti.
My hledíme skrze ně a nevidíme jejich hloubku a velikost.
Nazýváme je různě. Starými lidmi, penzisty či důchodci a tak nějak máme tendence je vytěsňovat z našeho zorného pole a nevěnovat jim patřičnou pozornost.
Každý z nich byl mladý, energický a plný života. Krásný ve své jedinečnosti. Uměl mistrně kroužit na parketu, až se těm kolem tajit dech. Bavit společnost a rozesmát všechny kolem.
Nevidíme hloubku jejich činů.
Byli to lékaři, zachraňující naše životy. Učitelé, kteří změnily osudy mnoha dětí a pomohli jim splnit jejich sny. Pekaři, díky nim jsme měli co jíst. Prodavačky, které nám a našim dětem s úsměvem prodávali svačiny. Řemeslníci, díky kterým máme postavené domy, svítí nám elektřina a teče nám voda.
Byli to milující matky a ochraňující otcové. Přátelé na život a na smrt. Ti, co vás podrží, když jste na dně a nenechají vás padnout ještě hlouběji….
Byli to lidé, kteří se nyní ukrývají tam kdesi za vráskami, vypovídajícími o jejich činech, prožitcích, radostech a strastech.
Dá-li Pán Bůh, i my budeme houpat na kolenou svá vnoučata s neutuchající láskou, stejně jako oni dnes houpají naše děti.
Snad nebudeme neviditelní brouzdat ulicemi s pocitem zbytečnosti a zmaru. S pocitem neviditelnosti či obtíže.
Kéž bychom viděli skrz a uměli ocenit velikost každého z nich. Uměli je přijímat s jejich obrovskými činy, které zanechali na tomto světě.
Kéž bychom místo obalu soudili obsah.
Můj Bože, to bych si přála.
V tomto ohledu je život více méně spravedliví k nám všem, aspoň k nám, co se toho dožijeme.
Tam kdesi za vráskami budeme bloudit ulicemi jednou i my.
Asi jsem tu dlouho. Vzpomínám na slova mojí babičky a dědečka. Říkala, že světu už nerozumí. Asi se to strašně zrychluje. Na mě to přišlo dřív. Nechápavě kroutím hlavou, kam se poděl zdravý selský rozum.
Směr, který lidstvo v poslední době nabralo, je dost podivný. Soudím podle místa, ve kterém žiji a sleduji známky polistopadové deziluze okořeněné vstupem do evropské unie.
Nad každým z nás visí nápis stres. Životní styl dnešní doby je poněkud podivný a bezcílný. Čím víc se honíme a čím víc se snažíme zabezpečit, tím víc nám život samotný utíká pod rukama. Těžce vydobyté peníze v potu tváře si nestíháme ani užít.
Pokud si někdy tiše a nerušeně v jakoukoliv denní dobu stoupnete na rušné místo a budete pozorovat tváře kolemjdoucích, uvidíte v nich napětí a vyčerpanost.
Nemá být tak náhodou život šťastný a radostný?
Samozřejmě ne vždy, potíže a překážky k němu patří a bez toho negativního to dobré neumíme ocenit, ale alespoň někdy by v něm kousek úsměvu být mohl.
Stres má dvě východiska: Boj nebo útěk
Násilí plodí zase jen násilí, takže boj nemá cenu, pokud není momentální nutnou sebeobranou při záchraně života.
Zastavme se na pár krátkých vteřin a zamysleme se nad sebou, jak sebezničujícím způsobem žijeme.
Jak dlouho se takto dá žít?
Třeba před infarktem a po infarktu …. to je již většinou pozdě.
Máme tu útěk.
Ten ale nic neřeší. Možná už jste taky na to přišli. Vždycky vás to dožene.
Situace se nám neustále a dokola znovu a znovu opakují.
Do doby, dokud nenajdeme řešení, nebo vzniklé situace alespoň s pokorou nepřijmeme.
Co nás tak žene?
Proč jsme tak nervózní, uspěchaní a následně k sobě netolerantní a bezohlední?
Čiší z toho smutek a beznaděj. Má velké oči a mrká na nás z temnoty zapomnění.
Když v sobě najdu dost síly, abych se usmívala, třeba jen z toho, že svítí slunce, vidím nechápavé obličeje kolemjdoucích.
Čemu se jako směje? A má na to právo? Není divná?
Najde-li se někdo, kdo mi úsměv oplatí, mám obrovskou radost.
Po připraveném převratu neudržitelného režimu, tedy po takzvané listopadové Sametové revoluci, humbuku na lidi, zmanipulovaného činu a boudy na nás všechny, se nám začalo, alespoň některým trochu lépe dařit.
Materiálně. Na duši ale nejsme ani šťastnější ani zdravější.
V poslední době to jde i s ekonomickou situací hodně z kopce.
Stále tedy slyšíme, jak nekonečný ekonomický růst stále postupuje směrem nahoru, což je tak směšné a prolhané, až to práská dveřmi. Copak je růst nekonečný? Dá se donekonečna zrychlovat? Umíte zaběhnout maratón pod pět vteřin?
Bez dalšího komentáře toto téma opouštím a jdu zpět.
Navzdory průzkumům a úsměvným nic nevypovídajícím termínům o průměrné mzdě, kterou nikdo z běžných smrtelníků nemá, je velká část lidí na průměrném platu v rozmezí od 9000,- do 15000,- Kč, což je vzhledem k tomu, kolik stojí bydlení, energie, potraviny nebo všudy přítomná a nezbytná elektronika, hodně pod čarou příjmu běžné životaschopnosti.
Existují totiž i průzkumy, které odhalují, že lidé se za svou situaci stydí, za své malé příjmy a dluhy a tak je neuvádějí přesně a raději mlží. Pravda bolí nejvíc nás samotné.
Nový mobilní telefon s nejnovějšími funkcemi nám štěstí nějak nenese.
Pod tíhou všudypřítomných reklam máme pocit, že to, co má v reklamě prostě každý, také nutně potřebujeme. A tak se honíme a dřeme.
Je to tak? Opravdu to potřebujeme?
Žene nás úzkost a strach z toho, že to mít nebudeme… A pokud ne, co se vlastně stane?
Byla doba, kdy jsme měli čas si povídat, sejít se a smát. Trávit spolu čas. Odpočívat. Jen tak.
Bohatství netkví v tom, co dokáže dobít a urvat, ale jak se o to co už máme, dokážeme podělit a čeho se dokáže vzdát.
Nejkrásnější pocit na světě je udělat někomu radost
Za tím si plně stojím. I kdyby to byla vteřina, ta jediná v životě, je to ten nejkrásnější okamžik v životě, pro který stojí za to se narodit.
Zdánlivou maličkostí, úsměvem, tím, že pustíme někoho ve frontě, pomůžeme s těžkou taškou, odhážeme sníh…
Polistopadový vývoj nás zklamal. Láteříme na politiky a korupci a stále hledáme viníka tam venku. Jediná změna, kterou je třeba vykonat je ale změna nás samotných.
Opět opakujeme historii. Děláme ze sebe nevolníky a otroky. V té velké štvanici se nemusíte obávat, vlastní smrt stihneme úplně všichni.
Jsme slepí k okolí, k souvislostem, nepropojujeme důsledky svých vlastních činů.
Směřujeme k úplnému vyčerpání energetických rezerv, devastaci přírody, neřešíme kácení deštných pralesů, znečištění vody, kupící se hromady plastů a dalších odpadů. Neřešíme stav půdy, ve které pěstujeme potraviny, které jíme.
Důsledky nezdravé stravy pak léčíme tzv. léky, se spoustou vedlejších účinků. Vytloukáme klín klínem.
Čekáme na zachránce. Na spasení. On ale vážně nepřijde. Jediný, kdo to všechno může změnit, dřímá v nás. Odhalme to, co je pro nás opravdu důležité. A pak to změňme, dokud je čas. Držím nám pěsti.
Historie se opakuje. Pořád je to stejné. V jednom okamžiku vždy nastává dekadence, úpadek a pád. Myslím, že jsme mezi druhou a třetí fází. Je to na spadnutí a pak už to jde velice rychle.
Popřeli jsme sami sebe. Úplně jsme si přestali vážit všech podstatných věcí. Místo hodnoty jako je zdraví a život samotný, se neustále dobrovolně ničíme:
· Nezdravým jídlem
· Přehnanou zátěží
· Stresem a nervozitou
· Léky, které jen tlumí příznaky, ale neuzdravují příčinu nemocí
· Honbou za technologickými výstřelky, které nejsou totálně potřebné k životu
· Nevážíme si vlastního zdraví
· Místo jedinečnosti hledáme dokonalost a myslíme si, že třeba plastickou operací ji docílíme
· Na úkor pohodlí plundrujeme přírodní zdroje
· Znečišťujeme a ničíme planetu
· Přihlížíme k tomu, jak vymírají živočišné druhy, kácíme, vypalujeme…
· Lžeme si do vlastní kapsy a myslíme si, že nám to projde
· Nevíme co je etika a morální zásady
· Chováme se k sobě neurvale a bezohledně
· Plýtváme, v našich domovech i supermarketech, spoustu jídla rveme do kontejnerů
· Ve zdánlivé snaze pomáhat druhým ničíme sami sebe, svoje země
· Necháme si obsazovat a brát své vlasti, které jsme pracně vybudovali…
Ucho už se utrhlo. Džbán upadl na zem, střepy se rozlétly do všech stran a nelze je slepit. Poslední kapky vody vsakují do země.
Proces je rozjetý, nelze to zastavit, pouze ztlumit.
Používáme spoustu prázdných frází, s lidskostí to nemá ale nic společného.
Dali jsme přehnaný důraz na jedince.
Sám ale člověk nepřežije.
Vidíme ,,sebe“ a ,,ty druhé“. Nevidíme ,,nás“.
To je obrovský rozdíl. Nedýcháme jeden pro druhého. Společně.
Přežít se dá jen v rámci tlupy. Za dodržování pravidel, které však neodporují zdravému rozumu.
New Age
Tím se nyní oháníme. Spoustou knih plných pozitivního myšlení. Každá se něčím liší a každá hlásá, že právě v ní je napsána pravda. Je to ale zřejmě námi nepřesně pochopeno. V podstatě jsme tvůrci svého života, nikdo za nás náš život nezmění. Zapomínáme ale na vlivy zvenčí.
Na to, že tu nejsme sami. Na to, že i ti druzí jsou zde. Ti druzí chtějí také měnit svůj život a být jeho tvůrci. Fungujeme jako celek. Přesněji měli bychom fungovat jako celek.
Berme si příklad z mravenců, ti fungují jako živý organismus. Měli bychom vnímat ty druhé, budovat soudržnost vlastního kmene a rozvíjet ji. Být tolerantní, ohleduplní a pomáhat si. Objevit vlastenectví. Být hrdí a odhodlaní.
Historie tvoří budoucnost. V okamžiku teď nastává naše budoucnost. Nespoléhat jenom na to, že máme osud ve svých rukou, ale být jeho součástí. Nebrat jej ani jako daný a nezměnitelný. Vnímat všechny události a rozvíjet je. Prožívat a cítit.
Málo si své existence vážíme. Chybí nám pokora. Nectíme jeden druhého. Neuctíváme matku zemi, která nás živí. Příliš jsme se odklonili. Od přírody a od sebe samotných. Od lidskosti.
Nejsme ani pánové tvorstva ani neporazitelní. Planeta si to s námi vyřídí kdykoliv si vzpomene. Nebo přijde třeba meteorit z vesmíru. Hrajeme si na to, kdo je silnější. Nevážíme si toho, co je nejcennější. Života. Mohl by nastat den, kdy tu nebudeme.
Život samotný se asi o sebe postará. Už tolikrát přišla katastrofa a opět se dokázal život uchovat a znovu probudit. Přes doby ledové i vyhynuté dinosaury. Přes důkazy o dávných vyspělých civilizacích, jejichž technologie nechápeme, tak o nich raději moc nemluvíme. Už to tu bylo.
Až na dno
Půjdeme až na dno. Nic nás nezastaví. Už si jen musíme uvědomit, zda u toho chceme být a za jakých podmínek. A pak to alespoň začít mírnit. Obnovovat vztahy a budovat rodiny. Žít přítomným okamžikem. Ale nechtít urvat co se dá, ale užít si to v čistotě a dokonalosti přirozeného života. Budujme si komunity a vztahy, na kterých se dá stavět. Budeme to potřebovat.
Dolů to jde zatraceně rychle. Může to být dřív, než si myslíme. Ale netřeba panikařit. Jen se opakuje přirozený koloběh života. Historie se opakuje. Pořád je to život ve své kráse, síle a dokonalosti. Přechytračit to ale neumíme. Na to nemáme. Tohle neumíme udělat jinak ani líp.
Dobře to vím. Několikrát v životě jsem se o tom přesvědčila. Život má největší cenu a jsou chvíle, kdy jsou vám k ničemu všechny peníze světa. Nikdy jsem jich moc ale neměla, možná to nemůžu tak objektivně posoudit. Každopádně, někdy si zdraví ani život nekoupíte. A zažila jsem chvíle, kdy by mi peníze opravdu nepomohly.
Máte-li rodinu a zejména děti, je vám jasné, že se to dobře kecá. Nemůžete je vychovávat tak úplně bez peněz třeba v jeskyni. Asi by to tak úplně nedocenily.
Pokud jste ale zažili chvíle, kdy šlo vašemu dítěti o život, víte, o čem píšu.
Každopádně já se těším na chvíli, kdy už mi budou všechny hmotné statky jedno. Na chvíli, až si to budu moct dovolit. Sama pro sebe potřebuji velmi málo. A dokážu přežít v extrémních podmínkách s naprostým minimem. Asi tu budu díky dlouhověkosti mých babiček zatraceně dlouho. Nejsem si tak úplně jistá, zda je to vzhledem vyvíjejícím se událostem zrovna výhra.
Velice mě zaujal tento článek, možná vzbudí nějakou tu otázku i ve vás:
Srbka 86. letá Marija Zlatičová, poustevnice v horách žijící v chatce, zdědila po svém zesnulém manželovi žijícím v Austrálii, téměř milión australských dolarů. V přepočtu je to asi 17 miliónů korun.
V roce 1956 se svým manželem odešla do Austrálie, po roce a půl se vrátila do Srbska, aby se postarala o nemocnou matku. Do Austrálie už se nevrátila.
Dědictví bylo v hodnotě 3 miliónů australských dolarů, po všech zdaněních a poplatcích se k ní ale dostalo už jen 940 tisíc dolarů.
Peníze obratem darovala komunitě, která se o ni stará.
Řekla:
„Nepotřebuju peníze. Stačí mi chléb, voda a dřevo, abych mohla v zimě topit. Tam, kam brzo půjdu, peníze nepotřebuji, tak jsem je darovala. Oni je potřebují víc.“
Peníze si do hrobu nikdo nevezme. Čím víc si můžeme dovolit, tím víc si dovolit chceme a přejeme. Hranice se neustále posunují.
Dokonalé štěstí nám to ale nepřináší. Štěstí je stav mysli. Většinou dřív nebo později přijdeme na to, že ty pravé hodnoty, jsou úplně jinde.
Čím déle jsem ale zde, tím více tuto ženu chápu. Není nad chvilku klidu a pohody. Posadit se na lavičku před domem na jarním slunci. Nemuset plnit plány, trhat normy, snášet šikanu a ponížení, přijít o dalšího přítele, anebo bojovat o špatně placenou práci.
Není nad chvilku klidu a pohody. Nad ten obyčejný život. Nad vycházející slunce, nad šálek kávy, nad rozkvétající kytky z jara, nad zpěv ptáků, nad možnost mít čas si to vychutnat.
Moc si přeji, abych si to jednou ještě stihla užít. Abych dostala tu možnost stejně tak jako stařenka.