Zrozeni k běhu Archivy - "Nestačím se divit...

Zrozeni k běhu

Protože tuto knihu přečetla spousta mých známých a měla jsem trochu v podvědomí co od ní mám očekávat, překvapivě mě.

Paradoxně mě v této knize nejvíce dostaly tyto dva odstavce, co s během asi moc nesouvisí.

I.
” Podsadití chlapci se jen ušklíbali, když sledovali, jak se bledý kluk s jemnými dlouhými vlasy chystá do ringu, ale úsměvy jim brzy pohasly, jakmile jim začal rozdávat rány svou dlouhou levačkou.
Mike Hickman byl citlivý kluk, který lidem nerad ubližoval, což mu však nebránilo, aby v tom byl velmi dobrý.
“Nejraději jsem měl takové ty velké svalovce, protože ti na mě útočili,” vzpomínal.
“Ale když jsem poprvé jednoho kluka knokautoval, rozbrečel jsem se.
Dlouho jsem pak na nikoho tak ostrý nebyl.”

Když jsem dočetla tento odstavec, polkla jsem poprvé.
Je to přesně tak.
Téměř všichni děláme to, co nám není přirozené, vlastní ani milé.
Buď se to naučíme milovat nebo alespoň snášet a občas všichni doma ač vnitřně nebo opravdově a nepokrytě roníme slzy.
Nemáme rádi bolest vlastní a ještě hůře nás dohání bolest, kterou způsobujeme.
Nemyslím si, že to je dobou, nikdy to nebylo jednoduché a vždycky šlo o přežití.
Jde jen o to, co jsme ještě schopni nebo ochotni dělat a následně ustát.
Jde o to, že odpovědi na otázky, které si klademe máme v sobě uvnitř…

II.
“Z čeho tedy žiješ?” zeptal jsem se.
“Z potu,” odpověděl Caballo. Každé léto opouští svůj příbytek a odjíždí autobusem do Boulderu, kde na něho zaparkovaný za stodolou u známého farmáře čeká jeho obstarožní pickup. Na dva tři měsíce se vrací k identitě Micaha Truea a nechává se najímat na stěhování nábytku. Jakmile dá dohromady dost peněz, aby mu vydržely na další rok, opět zmizí na dno kaňonů a stává se z něho El Caballo Blanco.
“Až budu na takovou práci moc starý, udělám to, co by udělal, Geronimo, kdyby ho bývali nechali na pokoji, prohlásil Caballo.
“Odejdu hluboko do kaňonů a najdu si tam klidné místo k věčnému odpočinku.” Řekl to bez jakékoli melodramatičnosti nebo sebelítosti. Prostě si uvědomoval, že život, který si zvolil, po něm jednoho dne bude chtít, aby zmizel.
“Takže se možná ještě někdy uvidíme,” uzavřel, zatímco Tita zhasínala světla a vyháněla nás do postelí. “A možná ne.”

Když jsem dočetla tento odstavec, polkla jsem podruhé.
Ach jak ti rozumím, znělo celou mou duší…
Tolik pokory, síly a odvahy je v tomto rozhodnutí. Můj absolutní obdiv, soucit i souhlas.
Jak silné je toto rozhodnutí a jak pravdivé.
Je nás víc.
Nás, co nemáme touhy mít, vlastnit, užít, budovat a nějak máme pocit, že se sem nehodíme.
Asi jsme ty touhy zpracovali a přetvořili.
Asi víme, že to není ve hmotě, ale opět hluboko uvnitř nás.
Že jde o tu energii, která se po našem přechodu na druhý břeh nevytratí neboť je nekonečná.
Že jsme všichni sjednoceni a čekáme jen na to, až si to všichni budeme chtít připustit a pochopíme.
Mám nálepku Caballa Blanca a pokorně denně prosím o sílu a věřím, že poznám den, až nadejde můj čas, a dokážu odejít a najít si klidné místo k věčnému odpočinku…

Pavla Růžičková

www.MakeUp4U.cz

E-shop s italskou kosmetikou